|
217 - Heart"Vlkodlak"LykantropieLykantropie je slovo řeckého původu. Označuje schopnost člověka měnit se ve zvíře, nejčastěji ve vlka. Takovému člověku se pak říká vlkodlak (ze slovanských slov vlk a dlaka = kůže se srstí). Nazývá se tak rovněž duševní onemocnění, při němž si pacient myslí, že je lykantropem.K proměně člověka ve zvíře (vlka, ale také medvěda nebo některou z velkých kočkovitých šelem) dochází podle pověstí většinou pod vlivem úplňku. Zvíře vzniklé touto metamorfózou je daleko silnější a nebezpečnější než jeho přirozená varianta. Také v lidské podobě může mít lykantrop větší sílu než člověk nebo citlivější smysly, především čich. Lykantrop má velkou schopnost regenerace, poranění se mu hojí daleko dříve a to i taková, která vypadají jako smrtelná. Pokud lykantrop ve své zvířecí podobě kousne nebo podrápe člověka, tento se také stává lykantropem. Zabít jej lze pouze stříbrnou kulkou, někdy se uvádí také oheň. V historii bylo zaznamenáno několik případů lykantropie, např. v 16. století ve Francii, kde propukla téměř „vlkodlačí horečka“. K nejznámějším patří případy Gillese Garniera (1573) a Jeana Greniera (1603). Druhý jmenovaný byl prostým venkovským chlapcem, který ve věku 13 let zabil a snědl několik dětí. Chodil po čtyřech a choval se jako vlk, nicméně ke skutečné proměně ve zvíře u něj nedocházelo. Sám Grenier tvrdil, že ho v jedenácti letech vzal jeho soused Duthillaire hluboko do lesa, kde jej Pán lesa – černý muž – poznamenal svými drápy a dal jemu u Duthillairovi kouzelnou mast a vlčí kůži. Od té doby údajně pobíhá v okolí v podobě vlka. Grenier byl označen za slabomyslného a internován v klášteře. Tam se choval velmi plaše a odmítal komukoliv pohlédnout do tváře. Měl prý dlouhé zuby a černé nehty. Po sedmi letech Jean Grenier v klášteře zemřel. Zajímavý doklad lykantropie u nás se zachoval v kramářské písni „Pastýř proměněn ve vlka“, která se zpívala na nápěv „Poslyšte, milí, co chci…“. Tiskem vyšla roku 1782 v Jindřichově Hradci a popisuje příběh obecního pastýře, který měl ženu a malou dcerku, ale „bezbožný pastýř zlé skutky jest provozoval… jistý obojek jest od ďábla měl … když ten obojek on na krk svůj dal, hned se tu chvíli vlkem udělal, bral dobytek obce tu, kde ovčáci své houfy pásli, nosil domů ovce“. Takto provozoval vlkodlactví čtyři roky a jeho rodina v pastoušce žila v hojnosti. Nakonec ale jeho sedmiletá dcera prozradila, co její otec dělá, a ukázala rychtáři i řezníkovi kouzelný obojek. Rychtář a řezník děvčátku zpočátku nevěřili, až když řezník „dal ten obojek ze špásu na krk, v tom okamžení hned byl z něho vlk, oknem vyskočil ven, kam jen on zaběh, žádný nevěděl; a tak je po dnešní den“. Rychtář požádal myslivce, kdyby spatřili vlka s obojkem, aby ho nestříleli, ale pokusili se mu obojek sundat. Představy o vlkodlacích ve středověké EvropěVlkodlaka bylo možno poznat podle dlouhého, přímého, zešikmeného obočí, které se v určitém úhlu spojovalo nad nosem. Někdy také podle toho, že prostřední prst na ruce byl o něco delší než u většiny lidí, či podle pokřivených načervenalých nehtů mandlovitého tvaru. Občas také bylo možno na vlkodlaka usuzovat podle nízko posazených uší posunutých k temeni. V lidské podobě se na vlkodlakovi mohli projevovat pozůstatky chlupů mezi lopatkami, Rusové věřili, že má pod jazykem štětiny. Ve vlčí formě by vlkodlak neměl mít ocas. Vlkodlakovi se vracela lidská podoba, když si navlékl šaty a složil vlčí kůži. Mohl být vyléčen, když jeho kůži spálili nebo ho třikrát šlehli bičem a on začal krvácet předepsaným způsobem. Také existoval obřad, během kterého vlka oslovili jeho křesťanským jménem, načež se dotyčný zřekl satana. Vlkodlaka mohli uvěznit a léčit podáváním medicíny obsahující síru, čertovo lejno, bobří voňavku a další ingredience. Léčbu prováděl kněz nebo vlkodlakovi přátelé během obřadu připomínajícího sabat.Vážnější formy mělo pronásledování vlkodlaků, či přesněji lidí z toho podezřelý, inkvizicí. Vzniklo přesvědčení, že čarodějnice chodí v převlečení za vlky. Protože podle inkvizice žádný čarodějník neměl schopnost zranit člověka, pokud nebyl v paktu s ďáblem a nevzal na sebe podobu ďáblova psa – vlka. Tyto závěry byly formulovány v proslulém Kladivu na čarodějnice (Malleus maleficarum in tres patres divisus…). Vlk a indiániVlkodlak nemá v Evropě žádného protihráče v podobě pozitivního obrazu vlka jako síly dobra. V zemědělských kulturách byl vždy považován za škůdce, který napadá stáda. Jinak tomu ale bylo u loveckých kultur. Americký zoolog Barry Holstun Lopez nazval jednu z kapitol své knihy, shrnující jeho pozorování vlků a studium jejich života, „Vlk v srdci“. Pojednává zde o odlišnostech vnímání vlka indiány a bělochy. Lovci Severní Ameriky doby kamenné měli s vlky mnoho společného. Nejednalo se o vědomé napodobování, ale o výsledek podobného hledání nejvhodnějšího způsobu přežití. Vlk je lovec a jeho svět má určitý řád. K němu patří i jistý způsob komunikace mezi predátorem a obětí. Ne vždy vlci na pronásledované zvíře zaútočí a strhnou je. Někdy začnou zvíře štvát, ale najednou se otočí a zanechají lovu. Když se vlku los postaví tak, že nastaví parohy, vlk odejde. Jak známo vlci útočí na nemocné, staré nebo jinak handicapované jedince. Když vlk „žádá“ život jiného zvířete, očekává, že zvíře řekne něco jako: „Můj život je silný. Není správné mě o něj žádat.“ Los může být biologicky nucen zemřít, protože je starý nebo zraněný. Smrt není tragická. Má svoji důstojnost. Také indiáni věřili, že na smrti není nic zlého, jenom člověk musí umět umřít dobře.Ačkoliv se vlk těšil u indiánů velké úctě, dokázali zužitkovat jeho kůži. Jejím používáním se proslavili indiánští zvědové, kteří se jí maskovali. Nejproslulejšími zvědy byli indiáni kmene Pawnee, kteří byli nazýváni Vlčími lidmi, protože vlk figuroval v bájích o jejich vzniku tak jako u žádného dalšího kmene. Ostatní kmeny nazývali příslušníky kmene Pawnee vlky, protože o nich soudili, že se potulují jako vlci, mají vlčí vytrvalost, mohou cestovat celý den a přitom se živit zdechlinami, které najdou na cestě nebo nejíst vůbec. Podle příslušníků kmene Pawnee se vlk pohyboval po planinách tiše a bez námahy jako voda. Bděle přitom vnímal i nejmenší změny ve svém světě. Když indiánský zvěd vkročil na území nepřítele, přál si, aby jím prošel právě takto. Pocit, že se člověk stává vlkem, se nedostavoval automaticky, jak si oblékl vlčí kůži, ta byla jenom nástrojem pro to, aby na sebe přivolal vlčí sílu. Indián se potom mohl podílet na vlčím životě, nebyl jako vlk, byl vlkem. Od vlků v terénu žádal, aby mu pomohli odhalit polohu nepřítele a když se vracel zpátky do tábora, obvykle vyl jako vlk. Tomuto fenoménu se blíží jev tzv. mystické participace, projevuje se jako ztotožnění kmene s určitým druhem zvířat. Jednou z jeho variant jsou např. „leopardí muži“ v Africe. obrázky z epizody |
SERIÁL SKONČIL
|