ďťż
SLEDUJTE NÁŠ FACEBOOK
VysĂ­lĂĄnĂ­
Čtvrtek 20:00
N/A
Anketa

 

 

Metus Tenebrae

-tma s sebou přináší strach-

1.část

Podzemní prostory, na neznámém místě
23:30h.

"Je všechno připraveno?" dotázal se muž hlasem připomínajícím bručení medvěda a nedočkavě předstoupil před své věrné poskoky zahalené v tmavých pláštích.

"Ještě zbývá přidat krev oběti a budeme hotovi." odpověděl služebník, který byl svému pánovi nejblíže a netrpělivě očekával souhlas k poslednímu a nejdůležitějšímu kroku celého jejich počínání.

"Přinesl už Alerius nůž?" optal se, aby věděl, jestli poslední fáze jejich úkolu bude dokončena dnešní noc.

"Dočkej času. Každou chvíli by měl dorazit. V tuto chvíli si nemůžeme dovolit udělat žádnou chybu. Sám si říkal, že krev je úplně poslední přísada, kterou potřebujeme, tak ovládni svou nedočkavost a raději zapal ještě nějaké svíčky." zaburácel mistr tak hrozivě, že jakákoli další diskuze byla naprosto vyloučena.

Sklepními prostory se začali rozléhat neznámé kroky. Spěšné a s každým novým dopadnutím na podlahu jako by zrychlovaly. Před vchodem do místnosti se objevil stín. Jakmile osoba vkráčela do místnosti, světlo svíček odhalilo tvář statného muže s hranatým obličejem, pevně srostlým obočím a vousy, které byly pečlivě zastřižené do zvláštně tvarované špičky. Muž, zvaný Alerius, rychlým krokem vstoupil do místnosti, jeho oči téměř okamžitě nalezly mistra. Poskok zvolnil tempo, obřadně předstoupil před svého pána, poklekl a vztáhl k němu ruce. Držel v nich zakrvácený nůž, zpola zabalený v kusu staré medvědí kůže.

"Splnil jsem úkol, jenž mi byl přidělen a pokorně žádám na tvé další rozkazy, které se budu snažit plnit s ještě větším odhodláním, než jsem vykonal tento, pane." Zašeptal klečící muž.

"Nepojali žádné podezření? Viděl tvůj čin někdo nežádoucí?" dotázal se mistr a kývl pochvalně hlavou.

"Žádné problémy nenastaly. Celá akce proběhla hladce. Pochybuji, že by po nás začali pátrat. Koneckonců, nikdy v životě už stejně nikoho z našeho společenství nespatří a jednomu z nich zůstane na ruce jedna prachobyčejná jizva, která se mu jistě brzy zahojí a na nějaké napadení neznámým mužem už si brzy ani nevzpomene. Považuji to za důkaz, že naše počínání dospívá ke zdárnému konci. Jediné, co nechápu, proč jsem musel jet až do Tennessee, abych ty muže našel a nemohl vám přinést nůž s krví někoho jiného. Můžete mi na můj troufalý dotaz odpovědět, pane?" vychrlil ze sebe služebník.

"Důvod svého počínání zůstane uložen pouze v mojí hlavě a nevím, proč by se o něj s tebou měl dělit. Tvá mysl by se stala zmatenou a to by naší věci určitě neprospělo. Mysli na svojí odměnu bratře, mysli na odměnu." řekl mistr podivně klidným hlasem. "A teď mi, prosím, odpověz na moji druhou otázku."

"Jediný nežádoucí svědek, který mne spatřil leží na dně jezera a pochybuji, že ho někdo bude hledat. Zjistil jsem si, že ten stařec žil sám a neměl žádné příbuzné." vypověděl Alerius hlasem, skrývajícím v sobě jen velmi těžko potlačovanou hrdost nad tím, jak dobře si dokázal s nežádoucím elementem poradit.

"Výborně." usmál se mistr a uchopil rukoje zakrváceného nože dlouhými kostnatými prsty své pravé ruky. "Nyní se běž připojit ke svým bratrům, abys mohl sledovat konečnou a nejdůležitější fázi obřadu."

Po jeho slovech zavládlo ve sklepení absolutní ticho. Všichni muži nejdříve pohlédli svému vůdci do očí a potom si jedním rychlým pohybem upravili své kápě takovým způsobem, že nezahalená zůstala pouze oblast kolem jejich očí. Po jednom začali předstupovat před svého mistra, který všem těsně vedle pravého oka nakreslil symbol, skládající se z kruhu a tří zvláštně zkroucených čar, pomocí oranžově zbarvené tekutiny, která pronikavě zapáchala. Když nakreslil značku na obličej posledního šestého služebníka, pokynul ostatním, aby se rozestoupili do kruhu kolem oltáře, na kterém byla postavena těžká kovová číše naplněná hustou, téměř černou kapalinou pozvolna přetékající přes okraj. Mistr přistoupil k číši a pozvedl nůž pokrytý zaschlou krví.

"Bratři." prohlásil vzrušeným hlasem. "Nastala chvíle, ke které jsme směřovali mnoho dlouhých nekonečných dní. Každý z vás pomohl k jejímu uskutečnění a já vám za vaši pomoc a odhodlání, s jakým jste se vašich úkolů zhostili, slibuji odměnu dalece přesahující vaše očekávání."

Obřadně uchopil nůž oběma rukama a zdvihl ho nad hlavu. Začal nožem kroužit ve spirálách a šeptem vyslovoval slova jazyka, kterému jeho poskoci nebyli schopni rozumět. Nakonec zastavil nůž v takové pozici, že se jeho špička nacházela necelý centimetr nad hladinou. Ještě jednou se zhluboka nadechl a celou čepel ponořil do tmavé tekutiny.

Několik dlouhých vteřin se nedělo nic a potom vypukla ohnivá bouře. Číše začala zářit sytě oranžovým světlem, které s každým dalším okamžikem sílilo a brzy se stalo tak oslňující, že plně proniklo za pevně sevřená víčka služebníků a odměnilo je trvalou slepotou.

Bratři byli zmateni, když oranžovou záři vystřídala nejčernější tma, a přestože rozevřeli svá víčka, neviděli vůbec nic. Někteří dokonce zvedli ruce a chvějícími se prsty se znovu a znovu dotýkali obličeje, aby se přesvědčili, že jejich oči jsou skutečně otevřeny. Mistr jejich počínání sledoval se škodolibým uspokojením.

"Pane, co se stalo? Proč nic nevidíme?" zvolal Alerius štkavým hlasem. "Cožpak jsme vám nesloužili dobře? Nepoznal jste z našich činů, že jsme vám plně oddáni?"

"Ale ovšemže jste mi sloužili dobře. Až moc dobře." Odpověděl mu mistr syčivým hlasem. Otočil se k poháru zády a pomalými sotva slyšitelnými kroky došel k omámenému Aleriovi.

"Všichni jste obyčejní hlupáci!" zahřměl. "Nechali jste se nalákat na moje sliby a řečičky, poslušně jste splnili všechny mé příkazy. Mysleli jste si, že až se po skončení obřadu napijete z poháru, vaše tělo omládne a budete zbaveni všech starostí. "Věřit mi byla největší chyba, kterou jste ve svém mizerném životě udělali. Ale nebojte se, slib přeci jen dodržím. Starostí vás opravdu zprostím. Alespoň těch pozemských, protože od dnešního dne se budete smažit v pekle. A neexistuje nic a nikdo, kdo by vás mohl z těch pekelných plamenů vysvobodit."

Alerius nemohl věřit tomu, co slyší. Jedna část jeho já si dokola opakovala jediné slovo. Proč? Proč? Proč! Druhá část myslela pouze na pomstu. Za všechny ostatní bratry, za slepotu místo krásy, za bezmocnost. Než však stačil udělat jakýkoli pohyb, mistr mu jediným prudkým a dobře mířeným pohybem prořízl hrdlo dlouhým zahnutým nožem, který vytáhl z pouzdra připevněného k noze koženým páskem s jemným kováním. Služebníkovo tělo se se zaduněním zhroutilo na kamennou špinavou podlahu. Stejný osud potkal i jeho bratry. Odpor byl zbytečný. V šoku, oslepení a zmatení neměli proti stvůře, kterou považovali za svého pána a vůdce, vůbec žádnou šanci.

Mistr otřel svůj nůž do pláště, ve kterém byla zahalena jeho poslední obě a ušklíbl se nepřirozeným pološíleným úsměvem. Vrátil se k oltáři, zvedl číši, přiložil si ho k ústům a několika doušky ho vyprázdnil. "Deane Winchestere, tvůj osud bude už brzy zpečetěn! Tentokrát mi neunikneš." zašeptal si pro sebe.

Jakmile položil dopitou číši zpět na oltář, prudce se otočil a ve sklepení osvětleném pouze svíčkami zazářili jeho velké žlutě zbarvené oči.

* * * *

Loogootee, Indiana
o týden později
10:20h.

Barevné víření. Blesky. Pohyb všech částic zrychloval a nabýval na intenzitě. Ze světlých barev brzy zůstaly pouze cákance žluté. Všechno ostatní pokryla modř a čerň. Víření začalo být nesnesitelné. Trhalo neviditelné mříže, za kterými bylo uvězněno, a když je úplně zničilo, váhavě prostupovalo neznámým dosud nepohlceným prostorem. Provazce temnoty šeptaly šumivým vábivým hlasem: "Jsi můj. Patříš mi. Pojď ke mně. Jsi můj. Patříš mi. Pojď ke mně!"

"Odhoď svůj strach. Nech se pohltit bolestí a hněvem. Dej konečně průchod tomu, co skutečně cítíš. Jsi můj. Pojď ke mně. Pojď ke mně. Pojď ... Pojď ...!!!"

"Deane?!"

Deane! No tak, chlape, vzbuď se." zaburácel Sam bratrovi do ucha a pro jistotu mu ještě uštědřil šouchanec do ramene. Když si byl jistý, že ho Dean vnímá, pokračoval umírněnějším hlasem: "Neříkal jsi mi včera večer, že chceš odsud vypadnout nejpozději v jedenáct? Já jen, že se tě snažím vzbudit už aspoň půl hodiny a ty ses ani nehnul. Pokud nepočítám facku, kterou si mi dal, když ses obracel na druhý bok."

"Tak vyrazíme trochu později. Musím se přece ještě nasnídat a osprchovat." odpověděl Dean přiškrceným rozespalým hlasem. "Kolik je vlastně hodin?"

"Bude půl jedenácté a říkám ti rovnou, buď sprcha nebo jídlo. Místní kantýna je ale podle mě natolik mizerná, že dokonce i žaludek s tvými stravovacími návyky začne okamžitě protestovat." vyhrkl Sam rázným hlasem a v duchu se připravoval na nesouhlasné narážky, které bude jeho bratr mít. Výběr jídla bylo vždy citlivé téma.

Dean se posadil a přehodil nohy přes okraj postele. Obrátil zamračený obličej k Samovi, avšak místo očekávaných peprných slov řekl jen: "Ok. Až se vysprchuju, odjíždíme." S tímto strohým prohlášením se odebral do koupelny. Těsně předtím, než zabouchl dveře, křikl na poloohromeného Sama: "A řídím já. Ty zatím můžeš přemýšlet, kde mi budeš moct koupit něco za mojí promeškanou snídani a předem tě varuju, jestli tam najdu víc než dva kousky zeleniny, hodím ti to všechno bez váhání do klína."

"Samozřejmě až po tom, co tě vykopnu z auta." dodal ještě sotva slyšitelným hlasem.

Sam jen zakoulel očima a šel otevřít notebook, aby si zkontroloval e-maily. "Zase s ním dnes bude k nevydržení." zaskuhral v duchu.

Sotva Dean za sebou zavřel dveře, opřel se o stěnu a zhluboka vydechl. Snídaně byla jedna z posledních věcí, o které by teď stál. Přemýšlel o snu, který se mu zdál. Už šest dní se pořádně nevyspal. Pořád jedna a ta samá noční můra. Něco nebylo v pořádku. Nikdy se spaním problémy neměl, mimo asi dvou měsíců po střetnutí se se žlutookým démonem, kdy téměř vykrvácel. A potom když zemřel jeho otec a on se tak najednou zázračně uzdravil. Viny, kterou cítil po smrti svého otce, se zbavit nemohl, ale sny, ve kterých se mu jeho mrtví rodiče zjevovali naštěstí postupně zmizely. Proto nevěděl, co si myslet o současných nočních můrách, které ho sužovaly.

"Samovi zatím nic říkat nebudu." rozhodl se. "Možná, že mě straší něco, co nemá žádný význam a jsou to opravdu jen sny."

Zkušenosti, které získal během svého života mu napovídaly, že by se přeci jen měl svěřit bratrovi, jeho povaha však vehementně protestovala.

"Počkám ještě pár dní než to Samovi řeknu. Snad sny do té doby zmizí." S tímto rozhodnutím se konečně odlepil od stěny a šel pustit sprchu.

Když strčil ruce pod proud vody, ucukl bolestí a reflexivně přitáhl levou ruku těsně k tělu. Na jejím předloktí výrazně vystupovala zpola zahojená dlouhá středně hluboká řezná rána způsobená nožem, ke které přišel před devíti dny.

* * * *

Na cestě z Loogootee
o hodinu později

Sam chtěl uniknout vybírání jídla pro Deana, protože měl podezření, že i kdyby vybral dobře, bratr by mu oběd stejně omlátil o hlavu. Jeho výhružku bral z nějakého důvodu velmi vážně. Proto si dával dobrý pozor, aby se ani slůvkem nezmínil o ničem, co by, by jen náznakem, mohlo jakkoliv souviset s dnešním dopolednem. Neměl s tím problémy, poněvadž měl alespoň možnost probrat s bratrem případ, který v Loogootee vyřešili.

Ze začátku nebyl nijak výjimečný. Obyčejná rutinní práce. Duch zavražděného školníka bloudící po škole a strašící studenty, nacházející se kolem půlnoci v prostorách školy. Jediná věc, související s případem, na kterou tmavovlasý lovec nedokázal přijít, byla, že použití kamenné soli na strašidlo vůbec neúčinkovalo.

"Přemýšlel jsi o tom, proč na našeho školního ducha nepůsobila kamenná sůl?" dotázal se bratra. "Na kolik řadových duchů, které jsme doteď zneškodnili, nepůsobila kamenná sůl?

"Na žádného." doplnil Dean stručně, aniž by přestal sledovat silnici.

"Přesně tak." potvrdil Sam. "A v otcově deníku jsem nenašel nic. Musíme zjistit příčinu, abychom byli připraveni, až se s něčím podobným setkáme příště. Nehodlám znovu běhat po celé škole s rozčíleným duchem za zády, který se baví mlácením lidí po hlavě neviditelnými košaty a snaží se tě omráčit, aby tě mohl následně pokropit vodou z kýble. Ty bys mi měl pomoct. Myslím, že když se tě pokoušel vystrčit z okna, netvářil ses moc nadšeně."

"Nemudruj, chytrolíne, a rovnou řekni, z jakého důvodu sůl nepůsobila." dožadoval se muž se světle hnědými vlasy. "Snažíš se ukázat trochu velkorysého chování vůči mně. Sice šlechetné, ale já nejsem osoba, která by to ocenila."

Když se Sam stále neměl k odpovědi, Dean vykřikl: "Řekneš mi už, jaká je správná odpověď ve vědomostní soutěži "Víte, jak zabíjet duchy, přízraky a jiné potvory" nebo mám volat přítele na telefonu, abych se jí dozvěděl?

"Tak co, chlape?"

"No, šanci jsem ti dal" začal pomalu Sam.

"Žádná velká záhada v tom není. Víš,že nᚠzesnulý školník byl zavražděn blízko školní jídelny. Když ses ráno sprchoval, zkusil jsem přes vyhledávač najít ještě nějaké články související s případem. Přes ně jsem objevil odkaz na jednu studentku, která kamarádila s tím mrtvým klukem, který jako první objevil tělo. Jistá Lindsey."
"Zavolal jsem jí a dozvěděl se zajímavou věc. Než Lincoln, ten mladík, zemřel, prý měl v noci hodně zvláštní sny. Ze spaní pořád mumlal něco o rozsypané soli a neviditelné stvůře, která mluvila školníkovým hlasem."
"Sůl se mohla dostat na tělo z kuchyně. Třeba nějaká nehoda."

"Ale u těla se žádná rozsypaná sůl nenašla. V policejním protokolu ani v pitevní zprávě jsme nic nenašli." konstatoval Dean.

"Právě." pokračoval mladší ze sourozenců. "Což mě přivedlo na myšlenku, že školníkův duch ji musel nějakým způsobem vstřebat do sebe než přišli policisté, a proto byl vůči našim střelám imunní."

"A příště až se potkáme s dalším stejným případem, uděláme jako co?" dotázal se starší bratr.

"Pochybuji, že bude nějaký další. Obyčejná náhoda. Zapíšu případ do deníku a potom se budu snažit najít jiný efektivní prostředek, který zraňuje a ničí duchy." dokončil Sam. Jakoby mimochodem dodal: "Mohl bys mi pomoct. Nebude to zase tak náročné. Dohodnout se na materiálu, který použít namísto soli. Provést pár pokusů, abychom si byli jistí, že upravené nábojnice budou fungovat apod."

"Jóó, jasně, že ti pomůžu. Jde tady i o můj krk."

"Navíc, zastáncem nových loveckých metod jsem z nás dvou spíš já. Ty mᚠsvoje knížky, já preferuju rychlá nenáročná řešení." řekl Dean. "Až dojedeme do Quincy, kudy chceš pokračovat dál?" změnil téma.

"Zatím nevím. Máme ještě spoustu času se rozhodnout než tam dojedeme. Třeba do té doby bude někdo potřebovat párek věhlasných lovců duchů a odborníků na nadpřirozeno." odpověděl Sam nepřítomně.

"Věhlasných? opáčil Dean s ironií v hlase. "Nepřeceňuješ se trochu? Hledá nás policie. Je na nás vydán zatykač v několika zemích za zločiny, které jsme nespáchali. Používáme falešné kreditky a průkazy. To je podle tebe věhlasnost? Nejsi magor?... ."

"Nemyslel jsem to vážně." bránil se Sam nabručeně. "Taky musíš rýpat úplně do všeho."

"Něco tě trápí? Nevíš si s něčím rady? Nebo chceš být jen protivný?"

Starší Winchester věděl, že před bratrem své problémy s hrůznými sny moc dlouho neutají, pokud v brzké době nepřestanou. Měl spoustu tajemství, o kterých s nikým nemluvil, a nedělalo mu problémy je tajit. Jak se zdálo, noční můry mezi ně nepatřily. Snad z důvodu, že Sam měl s nimi problémy pořád a občas znamenaly předzvěst nějakého, většinou lidského, neštěstí.

"Aspoň, že nemám žádné vidiny umírajících lidí." utěšoval se v duchu. "Jen mě zkouší. Tápe a pokouší se mě dostat do slepé uličky. Chytit do pasti."

"Proč by mi mělo něco být, Sammy?" zeptal se bratra opatrně.

"Nevím. Jen jsem se zeptal." vymlouval se sourozenec. "Kolikrát ti mám říkat, abys mě nenazýval Sammy?! Víš, že je mi to dost nepříjemné."

"Tak mi nedávěj stupidní otázky." opáčil Dean ostře.

"Vole."

"Blbče."

* * * *

Quincy, Illinois

Zbytek cesty proběhl v klidu. Ani jeden ze sourozenců už se o roztržce nezmínil a do Quincy dorazili bez větších potíží.

Sam přemýšlel o jejich další cestě, protože ve městě se nechtěl zdržovat zbytečně dlouho. Jediná výjimka by byla, kdyby v Quincy narazili na něco nadpřirozeného.

Dean nemohl dostat z hlavy hlasy, o kterých se mu v posledních dnech zdálo. Dělalo mu čím dál větší problémy soustředit se na jízdu. Kdyby se rozhodli jet dál než do Quincy, musel by přenechat řízení bratrovi.

"Probuď se Šípková Růženko. Jsme na místě." zahlaholil předstíraným veselým hlasem.

"Já nespím, jen jsem na minutku zavřel oči. V tom je velký rozdíl." bránil se Sam. "Nejel jsi dnes nějak pomaleji? Už bude skoro tma. Myslel jsem, že se tu budeme moct večer ještě trochu porozhlídnout, než se zašijeme v motelu a půjdeme do peří. Zítra ráno zase odjíždíme. Tady ve městě naši pomoc nikdo potřebovat nebude."

"Spíš jsi špatně odhadl čas. Navíc jsem musel jet oklikou přes Effingham, kvůli opravě silnic." zodpověděl Dean bratrovi první otázku. "Prohlídka místních historických památek ti zřejmě není souzena, študáku."

"Skočíme na večeři a až přijdem do motelu poohlídnem se po novém případu. Souhlasíš?"

"Hmm, dobře." rezignoval Sam. "Hlavně se přede mnou nepokoušej svádět servírky."

"Neboj, dneska se budu jen dívat." sliboval hezký zelenooký muž a mrkl šibalsky na bratra.

* * * *

K Samovu překvapení bratr slovo dodržel a pokud mohl posoudit jeho chování během večeře, o pěknou tmavovlasou servírku nezavadil téměř ani pohledem.

"Přál bych si vědět, co se mu celý den honí v hlavě. Když ho nezajímají holky, něco není v pořádku. Zase se pokouší hrát si na velkého drsňáka, který si dokáže se vším poradit sám." přemítal v duchu. "Jenže každý občas potřebuje pomocnou ruku."

Věděl, že jeho sourozenec nerad projevuje jakékoliv známky slabosti a nechce mu přidělávat starosti. Hrál si na statečného, protože nechtěl odkrýt své slabiny. Po otcově smrti se pokoušel zatvrdit ještě více. Tmavovlasý lovec byl přesvědčen, že starší bratr by pro něho, pro rodinu, udělal cokoliv.

Když zaplatili za motel a vešli do klimatizovaného pokoje zjistili, že povlečení na každém lůžku je zbarvené jinak. Dean svému sourozenci zabránil v dalším pohybu a okamžitě běžel zabrat postel s modrými přikrývkami. Sam chvíli bezmocně přihlížel, nakonec vytáhl z batohu notebook a znechuceně se posadil těsně vedle oranžovorůžového polštáře. Brouzdal po internetu a napsal pár e-mailů bývalým spolužákům.

Po půl hodině bratrovi prozradil, co objevil: "Zítra vyrážíme do Sweetwateru v Texasu. Našel jsem jeden velmi zajímavý případ. Jistý Sydney Crossbert byl nalezen mrtvý blízko Sweetwaterského jezera. Utopil se prý v kaluži vody."

"Šikovnej." poznamenal Dean.

"Policie si myslí, že musel zakopnout a při dopadu na zem se praštil do hlavy. Náraz byl zřejmě natolik silný, že ho omráčil. Ležel s obličejem ponořeným ve vodě a nablízku nebyl nikdo, kdo by mu mohl pomoci."

"Politováníhodná událost." prohlásil jeden z vyšetřujících policistů. "Přestěhoval se do domu poblíž jezera teprve před pěti týdny. Asi měl raději zůstat v Crosbytonu. Politováníhodná náhoda. Kdyby nešel sám nebo upadl o metr nebo dva dál, nemusel skončit mrtvý."

"Prostě obvyklé řeči při prohlášeních." pokračoval Sam. "Jeho snoubenka Alice však tvrdí, že za přítelovu smrt může jezero. Podrobnější informace jsem nenašel. Píše se tu jen, že když se dozvěděla o jeho smrti, neustále opakovala něco o vodní stvůře a oranžovém světle. Pochopitelně jí nikdo nic z toho nevěřil. Hned po snoubencově pohřbu se přestěhovala zpět do Crosbytonu ke svým rodičům."

Starší Winchester kývl hlavou, stručné gesto porozumění, a zeptal se: "Myslíš, že když jeho manželka vykřikovala, že viděla oranžové světlo, myslela tím nějakou tajemnou bytost, z které vyzařuje světlo se stejnou barvou jako tvoje povlečení? Chlape, ten případ vzít musíme. Chci vědět, jaká kreatura dává přednost stejným barvám jako ty. Mohla by to být lochneska, která se přejídá pomeranči. I když já sám bych si spíš vsadil na zbloudilou zapomenutou duši utopenou v jezeře nebo zavražděnou v jeho těsné blízkosti."

"Za prvé." ohradil se tmavovlasý muž ostře. "Kdybys mi nebránil v cestě, když jsme otevřeli dveře do pokoje, zabral bych si postel, na které sedíš momentálně ty."

"Za druhé. Oranžová není moje oblíbená barva.

"A za třetí. Pomeranče s naším případem určitě nijak nesouvisí. Takže mohl bys už konečně začít mluvit normálně a říct mi, co si o tom všem skutečně myslíš?"

"Hmmm."

"Noó, jak jsem řekl. Mohlo by jít o zbloudilou duši nebo druh vodní příšery." opakoval Dean. "Co jsem řekl, myslel jsem naprosto vážně."

"A růžová se ti líbí?" optal se ještě na půl úst.

Sam zakoulel očima, potom je zavřel a prudce zaklonil hlavu. "Dneska už ne. Prosím. Už toho bylo dost. Ještě o jednu narážku víc a dojdu si požádat o samostatný pokoj." přísahal v myšlenkách.

"Vyhledám si všechny články o Sweetwaterském jezeře a až ráno vyrazíme, obeznámím tě v autě se vším, co jsem našel. Dobrou noc." s těmito slovy se otočil k bratrovi zády.

Dean pochopil, že bratrovi došla s jeho žertíky trpělivost. Poznal to na něm už během jízdy v autě. Protože se však nějakým způsobem potřeboval pokusit zapomenout na hlasy celý den strašící v jeho hlavě, nemohl se špičkováním přestat. Díky tomu dokázal svoji mysl udržet v jakémsi bezpečném prostoru a mohl si tak zachovat ostražitost a instinkt předvídavosti.

Teď večer byl nervózní dvojnásobně. Bál se usnout. Odmítal si připustit, že by se sny mohly znovu opakovat, zároveň ale v koutu jeho mysli pořád zůstávala myšlenka pokoušející se ho varovat: "Svěř se bratrovi. Něco se děje. Něco je špatně."

"Počkám ještě dnešní noc. Ještě jednu jedinou noc. Sny skončí. Všechno přestane. Není nic, s čím bych si nedovedl poradit sám. Já mám ochraňovat mladšího sourozence. Ne on mě. Ještě jednu noc." utěšoval se.

"Dobrou Same." řekl omluvným hlasem.

Koukl na hodinky. Ukazovaly 11:12. Doufal, že zůstane vzhůru ještě pár hodin nebo neusne vůbec. Avšak, i když si to neuvědomil, usnul okamžitě po tom, co hodinky položil zpět na noční stolek.

* * * *

Víření. Blesky. Provazce černých částic roztrhaly mříže, bránící jim šířit se prostředím, které je obklopovalo. Zaplňovaly okolní prostor mnohem rychleji než kdy dříve. Začaly se spojovat, aby se během dalších několika vteřin opět rozdělily. Už nešeptaly. Burácely hrubě, rozkazovačně, přesto stále vábivě: "Jsi můj. Patříš mi. Jsi můj. Přiznej si, že přede mnou nikam neutečeš. Nedokážeš to."

"Pojď ke mně. Patříš mi. Probuď nestvůru, která v tobě dřímá. Dej průchod svým skutečným pocitům. Bolest a nenávist. Nenávist a bolest. Odhoď svůj strach. Nesnaž se vzdorovat. Patříš mi. Jsi můj. Pojď ke mně. Ukážu ti cestu. Pojď... ."

Hořící dům. Tak důvěrně známý dětský pláč a zoufalé výkřiky otce. Jekot umírající ženy.

Nemocnice. Tělo otce ležící bezmocně na podlaze. Marný boj lékařů snažících se vrátit pacienta do světa živých. Plačící tváře obou rodičů se zjevovaly a zase mizely v temnotě. Nakonec byly strženy černým proudem šílenství, marnosti a beznaděje.

Hlas se začal ozývat znovu. Smál se a pokračovat v trýznění: "Jsi můj. Patříš mi. Pojď ke mně. Jsi můj. Můj. ... Jenom můj!"

Ne. Néé. Nech mě být, prosím." vykřikl Dean, když otevřel úlekem oči. Prudkým trhavým pohybem se svalil z postele a jak padal, praštil se do hlavy o noční stolek. Když se pokoušel vstát, všiml si, že hojící se řezná rána na jeho levé ruce se znovu otevřela a krev, řinoucí se z rány, pozvolna skapávala na podlahu. Rudé cákance temně světélkovaly, ozářené měsíčním světlem. Zformovaly se a vytvořily beztvará ústa, která škodolibě zašeptala: "Pojď."

Pak se obrazy kolem něj začaly rozplývat a on upadl do bezvědomí.

Povídku napsala: Samabel

 
 
ďťż
Stav překladu AMW.cz
(Supernatural S15E06):
Příští epizoda
Partneři 4news.cz