Podzemní prostory, na neznámém místě
23:30h.
"Je vechno připraveno?" dotázal se mu hlasem připomínajícím bručení medvěda a nedočkavě předstoupil před své věrné poskoky zahalené v tmavých plátích.
"Jetě zbývá přidat krev oběti a budeme hotovi." odpověděl sluebník, který byl svému pánovi nejblíe a netrpělivě očekával souhlas k poslednímu a nejdůleitějímu kroku celého jejich počínání.
"Přinesl u Alerius nů?" optal se, aby věděl, jestli poslední fáze jejich úkolu bude dokončena dnení noc.
"Dočkej času. Kadou chvíli by měl dorazit. V tuto chvíli si nemůeme dovolit udělat ádnou chybu. Sám si říkal, e krev je úplně poslední přísada, kterou potřebujeme, tak ovládni svou nedočkavost a raději zapal jetě nějaké svíčky." zaburácel mistr tak hrozivě, e jakákoli dalí diskuze byla naprosto vyloučena.
Sklepními prostory se začali rozléhat neznámé kroky. Spěné a s kadým novým dopadnutím na podlahu jako by zrychlovaly. Před vchodem do místnosti se objevil stín. Jakmile osoba vkráčela do místnosti, světlo svíček odhalilo tvář statného mue s hranatým obličejem, pevně srostlým obočím a vousy, které byly pečlivě zastřiené do zvlátně tvarované pičky. Mu, zvaný Alerius, rychlým krokem vstoupil do místnosti, jeho oči téměř okamitě nalezly mistra. Poskok zvolnil tempo, obřadně předstoupil před svého pána, poklekl a vztáhl k němu ruce. Drel v nich zakrvácený nů, zpola zabalený v kusu staré medvědí kůe.
"Splnil jsem úkol, jen mi byl přidělen a pokorně ádám na tvé dalí rozkazy, které se budu snait plnit s jetě větím odhodláním, ne jsem vykonal tento, pane." Zaeptal klečící mu.
"Nepojali ádné podezření? Viděl tvůj čin někdo neádoucí?" dotázal se mistr a kývl pochvalně hlavou.
"ádné problémy nenastaly. Celá akce proběhla hladce. Pochybuji, e by po nás začali pátrat. Koneckonců, nikdy v ivotě u stejně nikoho z naeho společenství nespatří a jednomu z nich zůstane na ruce jedna prachobyčejná jizva, která se mu jistě brzy zahojí a na nějaké napadení neznámým muem u si brzy ani nevzpomene. Povauji to za důkaz, e nae počínání dospívá ke zdárnému konci. Jediné, co nechápu, proč jsem musel jet a do Tennessee, abych ty mue nael a nemohl vám přinést nů s krví někoho jiného. Můete mi na můj troufalý dotaz odpovědět, pane?" vychrlil ze sebe sluebník.
"Důvod svého počínání zůstane uloen pouze v mojí hlavě a nevím, proč by se o něj s tebou měl dělit. Tvá mysl by se stala zmatenou a to by naí věci určitě neprospělo. Mysli na svojí odměnu bratře, mysli na odměnu." řekl mistr podivně klidným hlasem. "A teď mi, prosím, odpověz na moji druhou otázku."
"Jediný neádoucí svědek, který mne spatřil leí na dně jezera a pochybuji, e ho někdo bude hledat. Zjistil jsem si, e ten stařec il sám a neměl ádné příbuzné." vypověděl Alerius hlasem, skrývajícím v sobě jen velmi těko potlačovanou hrdost nad tím, jak dobře si dokázal s neádoucím elementem poradit.
"Výborně." usmál se mistr a uchopil rukoje zakrváceného noe dlouhými kostnatými prsty své pravé ruky. "Nyní se bě připojit ke svým bratrům, abys mohl sledovat konečnou a nejdůleitějí fázi obřadu."
Po jeho slovech zavládlo ve sklepení absolutní ticho. Vichni mui nejdříve pohlédli svému vůdci do očí a potom si jedním rychlým pohybem upravili své kápě takovým způsobem, e nezahalená zůstala pouze oblast kolem jejich očí. Po jednom začali předstupovat před svého mistra, který vem těsně vedle pravého oka nakreslil symbol, skládající se z kruhu a tří zvlátně zkroucených čar, pomocí oranově zbarvené tekutiny, která pronikavě zapáchala. Kdy nakreslil značku na obličej posledního estého sluebníka, pokynul ostatním, aby se rozestoupili do kruhu kolem oltáře, na kterém byla postavena těká kovová číe naplněná hustou, téměř černou kapalinou pozvolna přetékající přes okraj. Mistr přistoupil k číi a pozvedl nů pokrytý zaschlou krví.
"Bratři." prohlásil vzrueným hlasem. "Nastala chvíle, ke které jsme směřovali mnoho dlouhých nekonečných dní. Kadý z vás pomohl k jejímu uskutečnění a já vám za vai pomoc a odhodlání, s jakým jste se vaich úkolů zhostili, slibuji odměnu dalece přesahující vae očekávání."
Obřadně uchopil nů oběma rukama a zdvihl ho nad hlavu. Začal noem krouit ve spirálách a eptem vyslovoval slova jazyka, kterému jeho poskoci nebyli schopni rozumět. Nakonec zastavil nů v takové pozici, e se jeho pička nacházela necelý centimetr nad hladinou. Jetě jednou se zhluboka nadechl a celou čepel ponořil do tmavé tekutiny.
Několik dlouhých vteřin se nedělo nic a potom vypukla ohnivá bouře. Číe začala zářit sytě oranovým světlem, které s kadým dalím okamikem sílilo a brzy se stalo tak oslňující, e plně proniklo za pevně sevřená víčka sluebníků a odměnilo je trvalou slepotou.
Bratři byli zmateni, kdy oranovou záři vystřídala nejčernějí tma, a přestoe rozevřeli svá víčka, neviděli vůbec nic. Někteří dokonce zvedli ruce a chvějícími se prsty se znovu a znovu dotýkali obličeje, aby se přesvědčili, e jejich oči jsou skutečně otevřeny. Mistr jejich počínání sledoval se kodolibým uspokojením.
"Pane, co se stalo? Proč nic nevidíme?" zvolal Alerius tkavým hlasem. "Copak jsme vám neslouili dobře? Nepoznal jste z naich činů, e jsme vám plně oddáni?"
"Ale oveme jste mi slouili dobře. A moc dobře." Odpověděl mu mistr syčivým hlasem. Otočil se k poháru zády a pomalými sotva slyitelnými kroky doel k omámenému Aleriovi.
"Vichni jste obyčejní hlupáci!" zahřměl. "Nechali jste se nalákat na moje sliby a řečičky, posluně jste splnili vechny mé příkazy. Mysleli jste si, e a se po skončení obřadu napijete z poháru, vae tělo omládne a budete zbaveni vech starostí. "Věřit mi byla největí chyba, kterou jste ve svém mizerném ivotě udělali. Ale nebojte se, slib přeci jen dodrím. Starostí vás opravdu zprostím. Alespoň těch pozemských, protoe od dneního dne se budete smait v pekle. A neexistuje nic a nikdo, kdo by vás mohl z těch pekelných plamenů vysvobodit."
Alerius nemohl věřit tomu, co slyí. Jedna část jeho já si dokola opakovala jediné slovo. Proč? Proč? Proč! Druhá část myslela pouze na pomstu. Za vechny ostatní bratry, za slepotu místo krásy, za bezmocnost. Ne vak stačil udělat jakýkoli pohyb, mistr mu jediným prudkým a dobře mířeným pohybem prořízl hrdlo dlouhým zahnutým noem, který vytáhl z pouzdra připevněného k noze koeným páskem s jemným kováním. Sluebníkovo tělo se se zaduněním zhroutilo na kamennou pinavou podlahu. Stejný osud potkal i jeho bratry. Odpor byl zbytečný. V oku, oslepení a zmatení neměli proti stvůře, kterou povaovali za svého pána a vůdce, vůbec ádnou anci.
Mistr otřel svůj nů do plátě, ve kterém byla zahalena jeho poslední obě a uklíbl se nepřirozeným poloíleným úsměvem. Vrátil se k oltáři, zvedl číi, přiloil si ho k ústům a několika douky ho vyprázdnil. "Deane Winchestere, tvůj osud bude u brzy zpečetěn! Tentokrát mi neunikne." zaeptal si pro sebe.
Jakmile poloil dopitou číi zpět na oltář, prudce se otočil a ve sklepení osvětleném pouze svíčkami zazářili jeho velké lutě zbarvené oči.
* * * *
Loogootee, Indiana
o týden později
10:20h.
Barevné víření. Blesky. Pohyb vech částic zrychloval a nabýval na intenzitě. Ze světlých barev brzy zůstaly pouze cákance luté. Vechno ostatní pokryla modř a čerň. Víření začalo být nesnesitelné. Trhalo neviditelné mříe, za kterými bylo uvězněno, a kdy je úplně zničilo, váhavě prostupovalo neznámým dosud nepohlceným prostorem. Provazce temnoty eptaly umivým vábivým hlasem: "Jsi můj. Patří mi. Pojď ke mně. Jsi můj. Patří mi. Pojď ke mně!"
"Odhoď svůj strach. Nech se pohltit bolestí a hněvem. Dej konečně průchod tomu, co skutečně cítí. Jsi můj. Pojď ke mně. Pojď ke mně. Pojď ... Pojď ...!!!"
"Deane?!"
Deane! No tak, chlape, vzbuď se." zaburácel Sam bratrovi do ucha a pro jistotu mu jetě utědřil ouchanec do ramene. Kdy si byl jistý, e ho Dean vnímá, pokračoval umírněnějím hlasem: "Neříkal jsi mi včera večer, e chce odsud vypadnout nejpozději v jedenáct? Já jen, e se tě snaím vzbudit u aspoň půl hodiny a ty ses ani nehnul. Pokud nepočítám facku, kterou si mi dal, kdy ses obracel na druhý bok."
"Tak vyrazíme trochu později. Musím se přece jetě nasnídat a osprchovat." odpověděl Dean přikrceným rozespalým hlasem. "Kolik je vlastně hodin?"
"Bude půl jedenácté a říkám ti rovnou, buď sprcha nebo jídlo. Místní kantýna je ale podle mě natolik mizerná, e dokonce i aludek s tvými stravovacími návyky začne okamitě protestovat." vyhrkl Sam rázným hlasem a v duchu se připravoval na nesouhlasné naráky, které bude jeho bratr mít. Výběr jídla bylo vdy citlivé téma.
Dean se posadil a přehodil nohy přes okraj postele. Obrátil zamračený obličej k Samovi, avak místo očekávaných peprných slov řekl jen: "Ok. A se vysprchuju, odjídíme." S tímto strohým prohláením se odebral do koupelny. Těsně předtím, ne zabouchl dveře, křikl na poloohromeného Sama: "A řídím já. Ty zatím můe přemýlet, kde mi bude moct koupit něco za mojí promekanou snídani a předem tě varuju, jestli tam najdu víc ne dva kousky zeleniny, hodím ti to vechno bez váhání do klína."
"Samozřejmě a po tom, co tě vykopnu z auta." dodal jetě sotva slyitelným hlasem.
Sam jen zakoulel očima a el otevřít notebook, aby si zkontroloval e-maily. "Zase s ním dnes bude k nevydrení." zaskuhral v duchu.
Sotva Dean za sebou zavřel dveře, opřel se o stěnu a zhluboka vydechl. Snídaně byla jedna z posledních věcí, o které by teď stál. Přemýlel o snu, který se mu zdál. U est dní se pořádně nevyspal. Pořád jedna a ta samá noční můra. Něco nebylo v pořádku. Nikdy se spaním problémy neměl, mimo asi dvou měsíců po střetnutí se se lutookým démonem, kdy téměř vykrvácel. A potom kdy zemřel jeho otec a on se tak najednou zázračně uzdravil. Viny, kterou cítil po smrti svého otce, se zbavit nemohl, ale sny, ve kterých se mu jeho mrtví rodiče zjevovali natěstí postupně zmizely. Proto nevěděl, co si myslet o současných nočních můrách, které ho suovaly.
"Samovi zatím nic říkat nebudu." rozhodl se. "Moná, e mě straí něco, co nemá ádný význam a jsou to opravdu jen sny."
Zkuenosti, které získal během svého ivota mu napovídaly, e by se přeci jen měl svěřit bratrovi, jeho povaha vak vehementně protestovala.
"Počkám jetě pár dní ne to Samovi řeknu. Snad sny do té doby zmizí." S tímto rozhodnutím se konečně odlepil od stěny a el pustit sprchu.
Kdy strčil ruce pod proud vody, ucukl bolestí a reflexivně přitáhl levou ruku těsně k tělu. Na jejím předloktí výrazně vystupovala zpola zahojená dlouhá středně hluboká řezná rána způsobená noem, ke které přiel před devíti dny.
* * * *
Na cestě z Loogootee
o hodinu později
Sam chtěl uniknout vybírání jídla pro Deana, protoe měl podezření, e i kdyby vybral dobře, bratr by mu oběd stejně omlátil o hlavu. Jeho výhruku bral z nějakého důvodu velmi váně. Proto si dával dobrý pozor, aby se ani slůvkem nezmínil o ničem, co by, by jen náznakem, mohlo jakkoliv souviset s dnením dopolednem. Neměl s tím problémy, poněvad měl alespoň monost probrat s bratrem případ, který v Loogootee vyřeili.
Ze začátku nebyl nijak výjimečný. Obyčejná rutinní práce. Duch zavraděného kolníka bloudící po kole a straící studenty, nacházející se kolem půlnoci v prostorách koly. Jediná věc, související s případem, na kterou tmavovlasý lovec nedokázal přijít, byla, e pouití kamenné soli na straidlo vůbec neúčinkovalo.
"Přemýlel jsi o tom, proč na naeho kolního ducha nepůsobila kamenná sůl?" dotázal se bratra. "Na kolik řadových duchů, které jsme doteď znekodnili, nepůsobila kamenná sůl?
"Na ádného." doplnil Dean stručně, ani by přestal sledovat silnici.
"Přesně tak." potvrdil Sam. "A v otcově deníku jsem nenael nic. Musíme zjistit příčinu, abychom byli připraveni, a se s něčím podobným setkáme přítě. Nehodlám znovu běhat po celé kole s rozčíleným duchem za zády, který se baví mlácením lidí po hlavě neviditelnými koaty a snaí se tě omráčit, aby tě mohl následně pokropit vodou z kýble.
Ty bys mi měl pomoct. Myslím, e kdy se tě pokouel vystrčit z okna, netvářil ses moc nadeně."
"Nemudruj, chytrolíne, a rovnou řekni, z jakého důvodu sůl nepůsobila." doadoval se mu se světle hnědými vlasy. "Snaí se ukázat trochu velkorysého chování vůči mně. Sice lechetné, ale já nejsem osoba, která by to ocenila."
Kdy se Sam stále neměl k odpovědi, Dean vykřikl: "Řekne mi u, jaká je správná odpověď ve vědomostní soutěi "Víte, jak zabíjet duchy, přízraky a jiné potvory" nebo mám volat přítele na telefonu, abych se jí dozvěděl?
"Tak co, chlape?"
"No, anci jsem ti dal" začal pomalu Sam.
"ádná velká záhada v tom není. Ví,e ná zesnulý kolník byl zavraděn blízko kolní jídelny. Kdy ses ráno sprchoval, zkusil jsem přes vyhledávač najít jetě nějaké články související s případem. Přes ně jsem objevil odkaz na jednu studentku, která kamarádila s tím mrtvým klukem, který jako první objevil tělo. Jistá Lindsey."
"Zavolal jsem jí a dozvěděl se zajímavou věc. Ne Lincoln, ten mladík, zemřel, prý měl v noci hodně zvlátní sny. Ze spaní pořád mumlal něco o rozsypané soli a neviditelné stvůře, která mluvila kolníkovým hlasem."
"Sůl se mohla dostat na tělo z kuchyně. Třeba nějaká nehoda."
"Ale u těla se ádná rozsypaná sůl nenala. V policejním protokolu ani v pitevní zprávě jsme nic nenali." konstatoval Dean.
"Právě." pokračoval mladí ze sourozenců. "Co mě přivedlo na mylenku, e kolníkův duch ji musel nějakým způsobem vstřebat do sebe ne přili policisté, a proto byl vůči naim střelám imunní."
"A přítě a se potkáme s dalím stejným případem, uděláme jako co?" dotázal se starí bratr.
"Pochybuji, e bude nějaký dalí. Obyčejná náhoda. Zapíu případ do deníku a potom se budu snait najít jiný efektivní prostředek, který zraňuje a ničí duchy." dokončil Sam. Jakoby mimochodem dodal: "Mohl bys mi pomoct. Nebude to zase tak náročné. Dohodnout se na materiálu, který pouít namísto soli. Provést pár pokusů, abychom si byli jistí, e upravené nábojnice budou fungovat apod."
"Jóó, jasně, e ti pomůu. Jde tady i o můj krk."
"Navíc, zastáncem nových loveckých metod jsem z nás dvou spí já. Ty má svoje kníky, já preferuju rychlá nenáročná řeení." řekl Dean. "A dojedeme do Quincy, kudy chce pokračovat dál?" změnil téma.
"Zatím nevím. Máme jetě spoustu času se rozhodnout ne tam dojedeme. Třeba do té doby bude někdo potřebovat párek věhlasných lovců duchů a odborníků na nadpřirozeno." odpověděl Sam nepřítomně.
"Věhlasných? opáčil Dean s ironií v hlase. "Nepřeceňuje se trochu? Hledá nás policie. Je na nás vydán zatykač v několika zemích za zločiny, které jsme nespáchali. Pouíváme falené kreditky a průkazy. To je podle tebe věhlasnost? Nejsi magor?... ."
"Nemyslel jsem to váně." bránil se Sam nabručeně. "Taky musí rýpat úplně do veho."
"Něco tě trápí? Neví si s něčím rady? Nebo chce být jen protivný?"
Starí Winchester věděl, e před bratrem své problémy s hrůznými sny moc dlouho neutají, pokud v brzké době nepřestanou. Měl spoustu tajemství, o kterých s nikým nemluvil, a nedělalo mu problémy je tajit. Jak se zdálo, noční můry mezi ně nepatřily. Snad z důvodu, e Sam měl s nimi problémy pořád a občas znamenaly předzvěst nějakého, větinou lidského, netěstí.
"Aspoň, e nemám ádné vidiny umírajících lidí." utěoval se v duchu. "Jen mě zkouí. Tápe a pokouí se mě dostat do slepé uličky. Chytit do pasti."
"Proč by mi mělo něco být, Sammy?" zeptal se bratra opatrně.
"Nevím. Jen jsem se zeptal." vymlouval se sourozenec. "Kolikrát ti mám říkat, abys mě nenazýval Sammy?! Ví, e je mi to dost nepříjemné."
"Tak mi nedávěj stupidní otázky." opáčil Dean ostře.
"Vole."
"Blbče."
* * * *
Quincy, Illinois
Zbytek cesty proběhl v klidu. Ani jeden ze sourozenců u se o roztrce nezmínil a do Quincy dorazili bez větích potíí.
Sam přemýlel o jejich dalí cestě, protoe ve městě se nechtěl zdrovat zbytečně dlouho. Jediná výjimka by byla, kdyby v Quincy narazili na něco nadpřirozeného.
Dean nemohl dostat z hlavy hlasy, o kterých se mu v posledních dnech zdálo. Dělalo mu čím dál větí problémy soustředit se na jízdu. Kdyby se rozhodli jet dál ne do Quincy, musel by přenechat řízení bratrovi.
"Probuď se ípková Růenko. Jsme na místě." zahlaholil předstíraným veselým hlasem.
"Já nespím, jen jsem na minutku zavřel oči. V tom je velký rozdíl." bránil se Sam. "Nejel jsi dnes nějak pomaleji? U bude skoro tma. Myslel jsem, e se tu budeme moct večer jetě trochu porozhlídnout, ne se zaijeme v motelu a půjdeme do peří. Zítra ráno zase odjídíme. Tady ve městě nai pomoc nikdo potřebovat nebude."
"Spí jsi patně odhadl čas. Navíc jsem musel jet oklikou přes Effingham, kvůli opravě silnic." zodpověděl Dean bratrovi první otázku. "Prohlídka místních historických památek ti zřejmě není souzena, tudáku."
"Skočíme na večeři a a přijdem do motelu poohlídnem se po novém případu. Souhlasí?"
"Hmm, dobře." rezignoval Sam. "Hlavně se přede mnou nepokouej svádět servírky."
"Neboj, dneska se budu jen dívat." sliboval hezký zelenooký mu a mrkl ibalsky na bratra.
* * * *
K Samovu překvapení bratr slovo dodrel a pokud mohl posoudit jeho chování během večeře, o pěknou tmavovlasou servírku nezavadil téměř ani pohledem.
"Přál bych si vědět, co se mu celý den honí v hlavě. Kdy ho nezajímají holky, něco není v pořádku. Zase se pokouí hrát si na velkého drsňáka, který si dokáe se vím poradit sám." přemítal v duchu. "Jene kadý občas potřebuje pomocnou ruku."
Věděl, e jeho sourozenec nerad projevuje jakékoliv známky slabosti a nechce mu přidělávat starosti. Hrál si na statečného, protoe nechtěl odkrýt své slabiny. Po otcově smrti se pokouel zatvrdit jetě více. Tmavovlasý lovec byl přesvědčen, e starí bratr by pro něho, pro rodinu, udělal cokoliv.
Kdy zaplatili za motel a veli do klimatizovaného pokoje zjistili, e povlečení na kadém lůku je zbarvené jinak. Dean svému sourozenci zabránil v dalím pohybu a okamitě běel zabrat postel s modrými přikrývkami. Sam chvíli bezmocně přihlíel, nakonec vytáhl z batohu notebook a znechuceně se posadil těsně vedle oranovorůového poltáře. Brouzdal po internetu a napsal pár e-mailů bývalým spoluákům.
Po půl hodině bratrovi prozradil, co objevil: "Zítra vyráíme do Sweetwateru v Texasu. Nael jsem jeden velmi zajímavý případ. Jistý Sydney Crossbert byl nalezen mrtvý blízko Sweetwaterského jezera. Utopil se prý v kalui vody."
"ikovnej." poznamenal Dean.
"Policie si myslí, e musel zakopnout a při dopadu na zem se pratil do hlavy. Náraz byl zřejmě natolik silný, e ho omráčil. Leel s obličejem ponořeným ve vodě a nablízku nebyl nikdo, kdo by mu mohl pomoci."
"Politováníhodná událost." prohlásil jeden z vyetřujících policistů. "Přestěhoval se do domu poblí jezera teprve před pěti týdny. Asi měl raději zůstat v Crosbytonu. Politováníhodná náhoda. Kdyby neel sám nebo upadl o metr nebo dva dál, nemusel skončit mrtvý."
"Prostě obvyklé řeči při prohláeních." pokračoval Sam. "Jeho snoubenka Alice vak tvrdí, e za přítelovu smrt můe jezero. Podrobnějí informace jsem nenael. Píe se tu jen, e kdy se dozvěděla o jeho smrti, neustále opakovala něco o vodní stvůře a oranovém světle. Pochopitelně jí nikdo nic z toho nevěřil. Hned po snoubencově pohřbu se přestěhovala zpět do Crosbytonu ke svým rodičům."
Starí Winchester kývl hlavou, stručné gesto porozumění, a zeptal se: "Myslí, e kdy jeho manelka vykřikovala, e viděla oranové světlo, myslela tím nějakou tajemnou bytost, z které vyzařuje světlo se stejnou barvou jako tvoje povlečení? Chlape, ten případ vzít musíme. Chci vědět, jaká kreatura dává přednost stejným barvám jako ty. Mohla by to být lochneska, která se přejídá pomeranči. I kdy já sám bych si spí vsadil na zbloudilou zapomenutou dui utopenou v jezeře nebo zavraděnou v jeho těsné blízkosti."
"Za prvé." ohradil se tmavovlasý mu ostře. "Kdybys mi nebránil v cestě, kdy jsme otevřeli dveře do pokoje, zabral bych si postel, na které sedí momentálně ty."
"Za druhé. Oranová není moje oblíbená barva.
"A za třetí. Pomeranče s naím případem určitě nijak nesouvisí. Take mohl bys u konečně začít mluvit normálně a říct mi, co si o tom vem skutečně myslí?"
"Hmmm."
"Noó, jak jsem řekl. Mohlo by jít o zbloudilou dui nebo druh vodní příery." opakoval Dean. "Co jsem řekl, myslel jsem naprosto váně."
"A růová se ti líbí?" optal se jetě na půl úst.
Sam zakoulel očima, potom je zavřel a prudce zaklonil hlavu. "Dneska u ne. Prosím. U toho bylo dost. Jetě o jednu naráku víc a dojdu si poádat o samostatný pokoj." přísahal v mylenkách.
"Vyhledám si vechny články o Sweetwaterském jezeře a a ráno vyrazíme, obeznámím tě v autě se vím, co jsem nael. Dobrou noc." s těmito slovy se otočil k bratrovi zády.
Dean pochopil, e bratrovi dola s jeho ertíky trpělivost. Poznal to na něm u během jízdy v autě. Protoe se vak nějakým způsobem potřeboval pokusit zapomenout na hlasy celý den straící v jeho hlavě, nemohl se pičkováním přestat. Díky tomu dokázal svoji mysl udret v jakémsi bezpečném prostoru a mohl si tak zachovat ostraitost a instinkt předvídavosti.
Teď večer byl nervózní dvojnásobně. Bál se usnout. Odmítal si připustit, e by se sny mohly znovu opakovat, zároveň ale v koutu jeho mysli pořád zůstávala mylenka pokouející se ho varovat: "Svěř se bratrovi. Něco se děje. Něco je patně."
"Počkám jetě dnení noc. Jetě jednu jedinou noc. Sny skončí. Vechno přestane. Není nic, s čím bych si nedovedl poradit sám. Já mám ochraňovat mladího sourozence. Ne on mě. Jetě jednu noc." utěoval se.
"Dobrou Same." řekl omluvným hlasem.
Koukl na hodinky. Ukazovaly 11:12. Doufal, e zůstane vzhůru jetě pár hodin nebo neusne vůbec. Avak, i kdy si to neuvědomil, usnul okamitě po tom, co hodinky poloil zpět na noční stolek.
* * * *
Víření. Blesky. Provazce černých částic roztrhaly mříe, bránící jim ířit se prostředím, které je obklopovalo. Zaplňovaly okolní prostor mnohem rychleji ne kdy dříve. Začaly se spojovat, aby se během dalích několika vteřin opět rozdělily. U neeptaly. Burácely hrubě, rozkazovačně, přesto stále vábivě: "Jsi můj. Patří mi. Jsi můj. Přiznej si, e přede mnou nikam neuteče. Nedokáe to."
"Pojď ke mně. Patří mi. Probuď nestvůru, která v tobě dřímá. Dej průchod svým skutečným pocitům. Bolest a nenávist. Nenávist a bolest. Odhoď svůj strach. Nesna se vzdorovat. Patří mi. Jsi můj. Pojď ke mně. Ukáu ti cestu. Pojď... ."
Hořící dům. Tak důvěrně známý dětský pláč a zoufalé výkřiky otce. Jekot umírající eny.
Nemocnice. Tělo otce leící bezmocně na podlaze. Marný boj lékařů snaících se vrátit pacienta do světa ivých. Plačící tváře obou rodičů se zjevovaly a zase mizely v temnotě. Nakonec byly streny černým proudem ílenství, marnosti a beznaděje.
Hlas se začal ozývat znovu. Smál se a pokračovat v trýznění: "Jsi můj. Patří mi. Pojď ke mně. Jsi můj. Můj. ... Jenom můj!"
Ne. Néé. Nech mě být, prosím." vykřikl Dean, kdy otevřel úlekem oči. Prudkým trhavým pohybem se svalil z postele a jak padal, pratil se do hlavy o noční stolek. Kdy se pokouel vstát, viml si, e hojící se řezná rána na jeho levé ruce se znovu otevřela a krev, řinoucí se z rány, pozvolna skapávala na podlahu. Rudé cákance temně světélkovaly, ozářené měsíčním světlem. Zformovaly se a vytvořily beztvará ústa, která kodolibě zaeptala: "Pojď."
Pak se obrazy kolem něj začaly rozplývat a on upadl do bezvědomí.
Povídku napsala: Samabel