ďťż
SLEDUJTE NÁŠ FACEBOOK
VysĂ­lĂĄnĂ­
Čtvrtek 20:00
N/A
Anketa

 

 

Metus Tenebrae

-tma s sebou přináší strach-

10.část

Díval se na své průhledné dlaně. Nemohl od nich odvrátit pohled. Položil je na zem, přímo na malý drn měkkého mechu. Ucítil slabé zašimrání, jak se pokožka dotkla pevného podkladu, potom zabrnění prstů a nakonec nic. Natáhl se kus doprava a jeho ruka se zastavila necelý centimetr před divoce rostoucí květinou s modrými okvětními lístky. Váhal s dotekem. Nebyl si jistý, zdali jí může uchopit. Bál se své vlastní reakce, pokud se jeho obavy potvrdí.

Rozevřel prsty a pokusil se květinu utrhnout. Zakymácela se jako by byla stržená větrem, ale zůstala neporušeně spoutaná se zemí. Sam nahlas zaklel a přejel si hřbetem ruky unaveně po tváři.

Neměl tušení, jak se dál zachovat. Měl strach podívat se na svoje zhroucené neživoucí tělo. Složil ruce do klína a upřeně je studoval. Nechtěl se dívat jinam. Všechno ztratilo smysl.

Byl ztracen. Zklamal. Zradila ho pýcha vlastní neomylnosti. Nechal se jí až příliš oblouznit. Dokončil rituál, který se zapřísahal zrušit a za svou hloupost zaplatil životem. Ale ne svým - bratrovým, a to ho tížilo nejvíc. Mohl ho ještě vůbec zachránit?

"Deane!" vykřikl zoufale a udeřil pěstí o zem. Napřahoval se k dalšímu úderu, ale potom ruku vztekle stáhl a nechal jí volně viset podél těla. Najednou jako by se mu do očí vlil žár žhnoucího kovu a rysy jeho tváře se napjaly. Rozhodně se postavil. Zavedené lovecké instinkty, které měl pevně vštípeny, přehlušily nejistotu, která se ho předtím snažila pohltit, a vybídly ho k činnosti.

Poprvé po dlouhé době slyšel z dálky hlas svého otce a pro jednou se mu nebránil, ale nechal ho, aby se přiblížil. Snažil se mu pomoci najít cestu tím, že mu uděloval rozkazy.

"Rozmysli si, co vlastně chceš. Myslíš si snad, že když tady budeš nečinně sedět a bloumat, pomůžeš nějak bratrovi? Přemýšlej a konej. Vždy se najde něco, co můžeš udělat. Jen musíš chtít. Tak zvedni svůj líný zadek ze země a pořádně si prohlédni tělo. Nemůžu uvěřit, že ses nervově složil ještě dřív, než sis ověřil, jestli jsi vůbec mrtvý. To si říkᚠWinchester?!"

"Přestaň!" vykřikl Sam rozzlobeně a vyskočil na nohy. Johnův hlas jako mávnutím proutku zmizel. Mladý lovec přerývaně oddechoval a snažil se popadnout dech. Roztřesenými, ale smířenými krůčky se začal přibližovat ke svému tělu.

Jakmile byl na místě, klekl si tak, aby se nacházel co nejblíže k nehybnému obličeji. Pohlédl do své vlastní tváře a jeho srdce zaplavila ledová vlna nepříjemných pocitů. Skousnul si dolní ret, aby zabránil jakémukoliv zvuku projít skrze jeho bezkrevná ústa a váhavě, téměř s odporem se pokusil dotknout ležícího těla.

Ruka prošla skrz. Avšak tentokrát necítil ani zašimrání, ani zabrnění. Bezradně ruku stáhl zpět. Jeho naděje se rozplývaly.

"Jak se mám pokoušet nahmatat puls, když se nedokážu dotknout těla?"

Lehl si na břicho, ruce složil pod sebe a přiblížil hlavu, co nejblíže k bledému obličeji., který byl z části zabořen ve hlíně a hledal jakékoliv náznaky dýchání.

"No tak, Same, dýchej." šeptal do ticha úzkostlivě.

Přestože se snažil, seč mohl, nedokázal sklonit hlavu tak blízko, aby zjistil, jestli člověk na zemi dýchá nebo ne.

"Nemohl jsi spadnout nějak normálně?" ucedil vztekle. "Ne, ty musíš mít palici co nejvíc zabořenou v zemi."

Odpovědí na jeho hořekování mu byl tenký pramínek krve, který plíživě stekl nehybné postavě z rány na hlavě a těsně pod vlasy vytvořil mělkou loužičku.

"Chápu. Když vykrvácím přímo mně pod nosem, aspoň se už nebudu muset přesvědčovat, jestli jsem skutečně mrtvý." Pokračoval ve spílání Sam.

"Ach, už mluvím jako Dean." pomyslel si s úšklebkem.

Protřel si oči a potom najednou, jako by se v jeho hlavě zrodila spásná myšlenka.

"Krev. Já ... krvácím."

Radostně sepnul ruce. "Ano, skvělé!" a rozesmál se na celé kolo.

"Protože pokud krvácím, tak nemůžu být mrtvý, a když nejsem mrtvý, existuje šance, že budu schopen vrátit se do svého těla."

Povzbudivé myšlenky byly vzápětí nahrazeny bezradností.

"No jo, jenže já netuším, jak něco takového provést. Nikdy jsem se s ničím podobným nesetkal." Zamyšleně si přejel prsty ránu na hlavě.

"Ne, tohle váhání nemá cenu. Mohl bych před svým tělem stát kdovíjak dlouho a stejně bych nic nevymyslel. Vždy se nemám čeho chytit."

Odvrátil se od ležící postavy a podíval se směrem k lesu, tak pronikavým pohledem, že se zdálo, jako by skrze hustý lesní porost mohl vidět. Náhle věděl, kterým směrem budou směřovat jeho následující kroky, a co přesně musí učinit.

Cítil se z celého srdce přesvědčen, že i přes svůj stav bude moci bratrovi poskytnout pomoc. Náhle bylo vše jasnější než kdykoli předtím. Buď zemřou v boji bok po boku, nebo nezemřou vůbec. Neslyšnými pevnými krůčky vykročil k jeskyni.

* * * *

"Netrvá ti to nějak přehnaně dlouho?" utrhl se démon na šamana. "Musíme být hotovi, než začne svítat. Já už déle opravdu čekat nehodlám."

Aniž spustil oči z lovcova obličeje roseného potem, přízrak rezervovaně odpověděl: "Pane, probírání se vzpomínkami je velice citlivý proces, stačí chvilková nepozornost a snadno mohu přehlédnout cestu, kterou hledáme."

"A pak již nebude cesty zpět." ucedil démon uštěpačně. "Já vím, já vím. Upozorňoval jsi mne na drobné problémy, které se mohou vyskytnout už před začátkem obřadu."

"Pak zajisté také víte, že dělám vše, co je v mých silách, abych vyhověl vašemu rozkazu."

"Doufám v to – je přesnější výraz, řekl bych." odpověděl démon.

Podíval se na Winchesterovu tvář staženou bolestí a s odporem se otočil na patě a vystoupil z kruhu.

Tiše zasyčel: "Nuže dobrá. Pokračuj, ale radím ti, aby sis pospíšil, nebo se mu v hlavě začnu prohrabávat sám a můžu ti garantovat, že je mi srdečně jedno kolik vzpomínek z jeho života vymažu." S těmito slovy opustil místnost.

Šaman čekal do chvíle, kdy si byl skutečně jistý, že démon odešel a hlasitě si povzdechl.

"Dochází nám čas, lovče, ale já se pokusím být statečný za nás za oba. Já totiž věřím v možnost poslední záchrany. Díky tobě jsem konečně našel způsob, jak splatit své hříchy, které jsem napáchal kvůli nezkrotitelné touze po vyšším poznání. Jen musíš ještě vydržet. Potřebujeme čas."

Odvážil se pohlédnout k proláklině, ve které zmizel žlutooký démon.

"Jak jen se může z někoho stát tak krutý netvor?" podivoval se v duchu a jeho oči se zaleskly slzami. "Ale přesto není neporazitelný. Neoblafne mě. Může mi vyhrožovat, ale jeho výhružky jsou plané, divoké a bezcílné. Jeho síla je čerpána z krutosti a dalších temných pohnutek mysli. Přísně chráněných vzpomínek nevinného dítěte se dotknout nemůže, aby kdyby si rozkrájel své černé srdce."

Když šaman domluvil, lovcovo tělo se přestalo třást. Pouze prsty sevřené křečovitě v pěsti byly důkazem, že Dean je na pokraji svých sil, a že duševní i fyzická bolest, kterým čelí, jsou stále přítomné.

Opět si povzdechl. Právě lovci dopřál několik málo okamžiků cenného odpočinku, ale kouzlo rituálu, kterým byl svázán, ho nutilo vrátit se k vykonání své povinnosti.

Zvedl amulet a silou jej přitiskl k jiné části Deanova čela.

Jedinou odpovědí světlovlasého muže ležícího na podstavci bylo bolestivé zaskučení, které mu uniklo z vyprahlých úst.

* * * *

"Mami, proč jsi tatínkovi lhala?" zeptal se malý Dean s podmračeným výrazem ve tváři a zatahal ženu stojící u dřezu se špinavým nádobím na rukáv.

Mary se zaskočeně otočila.

"Cože? Jak tě něco takového napadlo?"

"Lhala jsi mu." Trval na svém chlapec. "Slyšel jsem vás. Šel jsem si do obývacího pokoje pro vojáčky, které jsem tam zapomněl, a vy jste se hádali tady v kuchyni. Táta se ptal, proč jsi nebyla předevčírem v posteli a ty jsi mu řekla, že ses šla projít po zahradě. Ale o naší stezce odvahy jsi mu nic neřekla.

Nelíbí se mi, když tatínkovi lžeš." vypískl malý Dean a znovu zatahal za matčin rukáv.

Mary si osušila ruce, vzala syna do náruče a posadila se s ním na nejbližší židli.

"Broučku, hrozně moc mě mrzí, co jsem udělala a slibuji, že to bylo poprvé a naposledy, co jsem tvému otci lhala."

"Je spousta věcí, které nemůžu nikomu říct, ale o žádné z nich ty, ani někdo jiný nepotřebujete vědět. Mám tajemství a chci, aby tajemstvím zůstalo."

"Já nevím, jestli mám ještě pořád rád tajemství." vyhrkl světlovlasý kluk a sklopil zklamaně oči. "Proč existují tajemství, když se kvůli nim musí lhát?"

"Ale když budeš tajemství střežit jako oko v hlavě a budeš ho pečlivě opatrovat, nebudeš muset lhát, protože se nikdo o něj nebude zajímat. Nikdo kromě tebe ho nebude moci spatřit."

"Před nějakou dobou jsem udělala chybu. Nestrážila jsem své tajemství tak dobře, jak jsem měla a jediný způsob, jak ho zachovat bylo vložit ho do tvých rukou. Mělo patřit tvému bráškovi, až vyroste, ale už by u něj nebylo v bezpečí."

"Nechci nic, co by mělo patřit Sammymu." Zavrtěl malý Dean odmítavě hlavou. "To je jako bych mu něco ukradl."

"Není." Konejšila ho Mary a podívala se synovi krásnýma zářícíma očima přímo do obličeje. "A já chci, aby sis po celý svůj život pamatoval, že jsi žádné tajemství Samovi neukradl. Spíše naopak. Díky tobě jich bude mít Sam jednou mnohem více."

"Jak můžeš vědět něco takového?"

"Nevím, ale věřím."

Po těchto slovech se chlapec uklidnil a hbitě seskočil z maminčina klína. Už se neohlédl a začal mrštně vybíhat po schodech nahoru a nadšeně pískal na celý dům. "Tati, tati, budeme si hrát na kovboje a indiána? Slíbils mi to."

Mary sepjala ruce a opřela se o lokty. Vlasy jí ledabyle spadly do tváře a orámovaly jemný obličej. Tentokrát neplakala.

Dospělý Dean seděl na židli, která se nacházela přímo naproti matčině. Už se nepokusil ženy dotknout. Pozoroval její obličej, snažil se něco vyčíst z výrazu její tváře. S nervozitou a nepříjemným napětím čekal, kdy bude znovu pohlcen v bílém světle. Jeho vzpomínka skončila. Dokázal vycítit, že se doběla rozžhavená čepel blíží.

Než naposledy zavřel oči, zahlédl v matčiných očích jediný druh emoce, který u ní po rozhovoru s malým Deanem nečekal – naději. A potom se ho čepel znovu dotkla.

* * * *

Bez přemýšlení kráčel lesem. Bez rozmyslu se vyhýbal stromům a vysokým keřům, které mu stály v cestě. Ani jednou se neodklonil ze směru, kterým kráčel. Pokud narazil na překážku, stojící mu v cestě, jednoduše prošel skrze ni. Mravenčení, které přitom cítil, nebylo nepříjemné, spíše naopak, dodávalo mu pocit života. Pocit, který tak zoufale potřeboval získat zpět.

Zničehonic mu cestu zkřížil vlk. Sam zastavil.

Zvíře si podezřívavě prohlíželo své okolí a pátralo po kořisti, aby mohlo naplnit svůj prázdný žaludek. Zvedlo čumák, který mělo skloněný téměř u země a podívalo se nažloutlýma šedavýma očima přímo na Sama.

Winchesterovi přeběhl po zádech mráz.

"Uklidni se, Same. Nemůže tě vidět. Mᚠjen moc bujarou představivost."

Zvíře varovně zafunělo, vzepjalo se na zadních a vyskočilo přímo proti lovci.

Sam byl natolik šokovaný chováním zvířete, že se ani nepokusil uskočit a vyhnout se tak útoku šelmy. Drápy vlka se ve tmě zaleskly a mířily přímo na Samovu hruď. Dopadly na ní, ponořily se do ní a posléze i zbytek těla šelmy. Ve chvíli, kdy šelma lovcem proskočila, tvrdě dopadla na zem a předními tlapami k zemi přikovala divokého zajíce, kterého se chystala zakousnout.

Mladý muž se neudržel a průhlednýma rukama se po vlkovi ohnal.

"Nech ho být. Jedeš!"

Vlk v okamžení spustil uši, stáhl ocas a vystrašeně utekl do houští. Zajíc podobným způsobem vystřelil na opačnou stranu.

"On mě slyšel." Uvědomil si Sam. "A bál se mého hlasu. Ale tohle vědomí je mi k ničemu. Nedokážu ho nijak využít."

Otřásl se. Stále cítil dotek vlčích drápů na své hrudi.

"A ne že bych o něco takového zrovna stál."

Pokračoval v cestě lesem a brzy si všiml, že porost rozprostírající se všude kolem něj pomalu řídne. Přidal do kroku, a když vyšel ze stínu lesa, s ulehčením zastavil.

Nedaleko od něj stála jeskyně divoce pomalovaná indiánskými symboly.

Aby si dodal odvahy, promnul si necitlivé ruce. "Fajn, teď ještě najít vchod."

* * * *

Stála u okna a roztěkaným pohledem si prohlížela zahradu. Zdálo se, jako by se něčeho bála.

Ze zamyšlení jí vytrhl synův hlas: "Přečteš mi dneska pohádku?"

Dlouhovlasá žena rychlým pohybem zatáhla závěsy a pak se posadila blízko malého chlapce, který ležel zachumlaný v posteli.

Klidným hlasem odpověděla: "Ne, dnes ti pohádku nepřečtu."

Malý Dean se na ní vyčítavě podíval a zabořil obličej do polštáře. "Proč ne? Zítra to nepůjde. Sammymu bude půl roku a všichni budete obskakovat jeho."

Mary se slabě usmála. "Protože ti místo čtení budu vyprávět příběh."

"Příběhy mi vždycky vypráví jenom tatínek." Podivil se chlapec a posadil se.

"To je sice pravda, ale já chci, aby sis ten, co uslyšíš ode mne, obzvl᚝ pečlivě zapamatoval."

"A čím je tak důležitý?"

"Tím, že je pravdivý a tím, že se týká našeho společného tajemství."

Malý Dean se opřel o rám postele, objal svůj oblíbený polštářek s andělíčky oběma rukama a svítícíma natěšenýma očima matce naznačil, aby začala.

Mary se dlouze nadechla a dala se do vypravování.

"Před mnoha lety, možná před sty, možná dvěma, se narodil do farmářské rodiny chlapec. Jeho dětství bylo velice poklidné a obyčejné a mládí jakbysmet. Brzy se osamostatnil, zařídil si vlastní podnik a nežilo se mu vůbec špatně. Všechno, co potřeboval, si dokázal rychle a bez potíží obstarat. Rodinu nezanedbával a na statku rodičům a mladšímu bratrovi pomáhal kdykoli jen mohl.

Když mu bylo třiadvacet let, zamiloval se do dívky, která žila v nedalekém městě. Zdálo se, že jejich lásce nic nebrání a on ji zanedlouho požádal o ruku. Ten muž už nemohl být šastnější.

Avšak několik měsíců po svatbě se začal jeho spokojený život hroutit. Dozvěděl se, že jeho žena umírá a to mu lámalo srdce. Přestal se starat o podnik. Ze dne na den ho zavřel a všechny své zaměstnance propustil. Naházel si několik věcí do cestovního vaku, políbil svou ženu na tvář a se slovy – Najdu ti pomoc, slibuji. – ji opustil.

Zoufale se snažil najít někoho, kdo by mohl vyléčit jeho milovanou. Navštívil nespočet doktorů, felčarů, mastičkářů a léčitelů, ale žádný z nich mu nedokázal nabídnout druh pomoci, o který žádal. Rozhodl se, že bude hledat ještě soustředěněji a od té doby se dostával do styku stále s více lidmi, kteří ho odkazovali na magii. Čím více se jich vyptával, tím hrozivější a strašidelnější věci se dozvídal, nadpřirozené věci. Přesto však nebyl přesvědčen, že by kdokoliv z cizinců skutečně mohl jeho ženě pomoci.

Až jednou, úplně vyčerpán zaklepal na dveře prvního stavení, na které narazil, aby požádal o nocleh. Otevřel mu starý šedovlasý muž s laskavýma očima, který aniž si vyslechl jeho prosbu, ho mlčky pozval dál. Mladík mu poděkoval, posadil se na nabízenou židli a opřel se rukama o stůl.

"Co tě přivádí do těchto končin, mladíku?" zeptal se stařec vřele.

"Strach o mou milovanou." odpověděl unavený muž nešastně.

"Někdo ti jí snad ukradl?"

"Ne. Umírá a já hledám někoho, kdo by byl schopen jí vyléčit."

"Nerad to říkám, chlapče, ale někdy se musíme se smrtí nám drahé osoby smířit."

"Ale ona je příliš mladá. Nezaslouží si zemřít." zajíkl se mladý muž a zatnul ruce v pěsti.

"To ty jsi také mladý, a přesto si smrt nevybrala tebe, ale ji. Pokud se tak děje přirozenou cestou, těžko najdeš někoho, kdo by jí zachránil."

"Já ale musím."

"A jsi si skutečně jistý, že si tvou pomoc zaslouží?"

"Celým svým srdcem." odpověděl muž upřímně.

Stařík přitáhl ke stolu další židli a posadil se na ní. "Nuže, když jsi si tak jistý ...." odmlčel se a pak pokračoval samolibým hlasem. "Myslím, že s tímhle materiálem by se dalo pracovat." A jeho oči vybledlé modři v mžiku nepřirozeně zčernaly.

Mladý muž se lekl a chtěl vstát, ale starcova ruka ho přidržela nadlidskou silou přikovaného na místě.

"Kam tak spěcháš? Vždy se sotva držíš na nohou. Neboj, neublížím ti. Vlastně ti chci pomoct."

"K-kdo jsi?"

"Já? Obyčejný démon."

"Démon?!"

"A kdo jiný bych mohl asi být? Neříkej, že jsi o nás nezaslechl jediný příběh? Jsme skuteční."

"To už mi došlo."

"Skvělé. Rád bych přešel rovnou k věci a nechodil zbytečně kolem horké kaše. Tak nějak to říkáte nebo ne? Můžu ti nabídnout dohodu?"

"A ta zní?" zeptal se mladík opatrně.

"Vidím, že zájem by byl. Nemýlil jsem se." zašeptal si démon spíše pro sebe. "Zachráním tvojí ženu. Vyléčím jí a za to si žádám tvou duši. Nic víc, nic míň. Dám ti deset let života. Deset let, během kterých budeš moci tu svou krásnou paničku opečovávat a založit s ní rodinu. Cokoliv jen chceš."

"Jak si můžu být jistý, že dohodu splníš?"

"Nemůžeš." odvětil démon prostě.

Mladý muž podrobeně svěsil ramena. "Nic jiného mi zřejmě nezbývá. Souhlasím."

"Výborně." Zaradovala se černooká postava a luskla prsty. "Ujednáno."

Luskla znovu a zmizela.

Mladík musel zavřít oči, aby se ujistil, že se mu všechno jen nezdálo, a když je znovu otevřel, jeho oči se údivem rozšířily ještě víc. Nacházel se totiž přede dveřmi svého domu.

S očekáváním vběhl do domu a začal se shánět po své manželce. Vstoupil do ložnice, ale její postel byla prázdná. Volal na ni, ale nikdo mu neodpovídal. Na druhý den se dozvěděl, že jeho žena zemřela týden před jeho návratem.

Jeho utrpení bylo obrovské. Zapálil svůj dům, protože nemohl snést jedinou věc, která by mu jeho milovanou připomínala. Tehdy se rozhodl, že se stane lovcem a zabije každou zlou věc, která mu zkříží cestu. Využil vědomostí, které nabyl, když hledal pomoc pro svou ženu. Toulal se divočinou a lovil vlkodlaky, upíry, naučil se zahánět duchy. Dokonce začal pomáhat jiným lidem. Ale nejvíce ze všeho se zajímal o boj s démony. Bohužel nemohl najít žádný způsob, jak je zabít.

Týden před vypršením jeho desetileté lhůty vyvolal démona, který mu slíbil uzdravení jeho ženy. Nesnažil se ho zabít. Začal mu klást otázky.

"Proč jsi nedodržel svojí část dohody?"

"Protože to nebylo potřeba. V době, kdy jsme spolu vedli nᚠmalý rozhovor, byla tvá žena už mrtvá a tys mě žádal, abych jí uzdravil, ne abych jí oživil. Žes to nevěděl, byla tvá hloupost, ne má. Já se jen snažím být dobrý prodavač."

"Má hloupost říkáš?"

"Jistě. A navíc dvojnásobná, protože dohoda ani nebyla řádně zpečetěna."

"Ale to znamená, že má duše ti nepatří."

"Patří."

"To nedává smysl."

"Co na to můžu říct. Mᚠsmůlu." Démon zmizel.

Vzápětí se před lovcem objevilo stvoření zalité bílým zářivým světlem.

"Jsi anděl?" zeptal se muž fascinovaně.

"Ne, nejsem." odpověděla postava tváří jeho ženy. "Přináším ti poselství a dar. Rovnováha mezi námi a démony se začíná rozpadat. Jednají proti pravidlům a ničí zákonitosti smrti. Ty jsi jejich přímou obětí, a proto jsme tě vybrali, abys ochraňoval klíč, který drží bránu mezi námi a démony uzamčenou. Vlastně to není klíč, ale určitá část uchované energie, která je potřeba k otevření brány, a pokud se jí zmocní démon se zlými úmysly, bude moci nᚠsvět ovládat a přivede do něj chaos. Mrtví už nebudou moci nalézt klid."

"Proč já? Zbývá mi jediný týden života."

"Proto musíš své opatrovnictví během této doby předat někomu ze své rodiny."

"Ale oni mi neuvěří."

"Vážně mᚠo nich tak nízké mínění?"

"To ne, ale ...!"

"Teď přistup ke mně a podej mi ruce."

Lovec plaše poslechl.

Postava začala šeptat latinská slova a celou dobu hleděla muži do očí. Když skončila, lovec věděl, že slova, která slyšel, nikdy nezapomene, a že se postará, aby je nezapomněl nikdo z potomků jeho bratra.

"Necítím žádnou změnu." zamumlal po chvíli zamyšleně a odtáhl ruce.

"Protože slova, která byla vyřčena, tě chrání. Jinak by tvé břímě bylo nesnesitelné. Od teď má vaše rodina tajemství. Pokud ho budete pečlivě střežit, všichni budeme v bezpečí. Sbohem."

Žena obklopená světlem zmizela.

Lovec okamžitě chvátal domů, vyhledal svého mladšího bratra a svěřil mu tajemství. Řekl mu všechno, co se jako lovec naučil a poradil mu, jak může chránit svojí rodinu. Potom zmizel a čekal, až si démon přijde pro jeho duši.

Od té doby se v rodině tajemství předávalo z generace na generaci a svěřovalo se vždy do rukou druhorozeného dítěte v den, kdy mu bylo třiadvacet let."

Mary domluvila.

"A co se stalo s démony?" tázal se malý Dean.

"Ti, kteří toužili po moci, se pokoušeli klíč ke bráně marně hledat, ale neuspěli. Nikdy nebyli schopní zjistit, co se doopravdy s klíčem stalo. Pouze jediný se i před staletí nevzdal a neúnavně po klíči pátrá. Je to démon, který s lovcem uzavřel dohodu."

"A jak se ten démon jmenoval?"

"Kdysi jméno neměl, ale nyní si říká Azazel, protože nejsou jeho oči déle černé, ale žluté."

Starší Dean, který se po celou opíral o prádelník a zaujatě poslouchal, najednou vyskočil a s čirou hrůzou se díval na matku.

"Tys ho znala! Žlutookého démona! Celou dobu ses nás snažila chránit, ale něco jsi zanedbala. Třiadvacetiletý cyklus. Lovci bylo třiadvacet, když uzavřel dohodu a žlutooko si musel myslet, že když se cyklu bude držet, jednou naší rodinu najde."

"Panebože, vždy ty jsi právě vyprávěla historii naší rodiny! Proto navštěvoval děti, snažil se najít někoho z lovcových potomků a využít ho pro své záměry. Ale tys tušila, že se blíží nebezpečí, a místo Samovi, který byl na řadě, jsi tajemství svěřila mě. Ale příliš brzy. Čtyřleté dítě nemohlo příběhu o démonech přikládat velkou pozornost a těžko si ho mohlo pamatovat. Navíc byly všechny jeho vzpomínky potlačeny ohněm, který zničil jejich dům a byl příčinou matčiny smrti."

"A proto mě démon potřebuje. Zjistil, že Sam je pro něj nedůležitý."

"Tohle je vážně skvělý. Jsem úplně v hajzlu."

Cítil nůž, který si k němu opět razil cestu. Připravoval se na náraz, ale bílé světlo ho nepohltilo. Obraz minulosti se pozvolna rozplýval, jak se jeho vědomí vracelo do děsivé reality. Zvuk zvonících řetězů byl opět přítomen. Téměř neúnosná bolest v pravé noze se vrátila. Stejně tak pocit žízně, bolest hlavy z vyčerpání a špatná nálada.

"Tohle už mě nebaví." Zamumlal kysele.

Šaman opatrně sejmul amulet z jeho čela a nasadil si ho zpět na krk.

"Čas vypršel." Pomyslel si v duchu smutně.

"Můj pane, našel jsem to, oč jste mne žádal." prohlásil plačtivým hlasem a žlutooký démon se ihned objevil v místnosti.

"Konečně. Výborně. Myslím, že už bylo na čase, abych se zapojil trochu víc."

Ráznými kroky kráčel po místnosti, a když míjel kruh s ohni, rychlým, ale klidným pohybem vytáhl ze záhybů šatů nůž. Předmět, který Dean velice dobře poznával, byla na něm jeho vlastní zaschlá krev.

"Ale ne." zaúpěl Dean. "To si snad děláte srandu!"

Povídku napsala: Samabel

 
 
ďťż
Stav překladu AMW.cz
(Supernatural S15E06):
Příští epizoda
Partneři 4news.cz