ďťż
SLEDUJTE NÁŠ FACEBOOK
VysĂ­lĂĄnĂ­
Čtvrtek 20:00
N/A
Anketa

 

 

Metus Tenebrae

-tma s sebou přináší strach-

12.část

Sluneční paprsky nesoucí s sebou první záchvěvy vlažného vzduchu pomalu probouzely přírodu do nového dne. Květiny nastavovaly barevné okvětní lístky zářivému žlutému kotouči na obloze, stromy natřásaly listy v osvěžujícím vánku. Celý les šuměl neskrývanou radostí, protože vycítil, že prokletí, které z něj vysávalo život, je zrušeno. Příroda se okázale radovala a nehybné postavě, jejíž obličej byl zabořen v měkkém mechu, nevěnovala sebemenší pozornost.

Víčka mladého muže se slabě zatřepotala, vrávoravě se otevřela, načež ze Samových úst vyšlo několik nezřetelných mumlavých slov a potom se jeho vědomí opět pohroužilo do svého vlastního prázdného světa.

* * * *

„Tak pohneš sebou? Tímhle krokem mě nikdy nedoženeš!“ zvolala Linda vesele a rozeběhla se po louce.

„Chceš se vsadit?“ houkl na ní Jimmy rozverně. Pokusil se odhadnout vzdálenost, která ho dělila od jeho dívky, a viditelně zrychlil. V žádném případě ji nechtěl nechat uniknout. Navíc věděl naprosto přesně, co s ní udělá, až jí doběhne.

„Možná, že chci.“ opáčila blondýnka lehce zadýchaným hlasem.

„A o co?“ zeptal se Jimmy zvědavě.

„O sladkou odměnu.“ odpověděla Linda a pokračovala v běhu.

Jimmyho odpovědí bylo další zrychlení. Byl velice dobrý běžec a ke sportování měl odjakživa vlohy, takže pro něj sprint napříč loukou nebyl žádným problémem, spíš zdravotní procházkou.

Lindě bylo jasné, že Jimmymu neuteče, ale přesto se nehodlala vzdát příliš snadno. Náhle zahlédla v trávě před sebou ležet člověka. Zarazila se na místě a zmateně zamrkala.

Zanedlouho jí doběhl rozesmátý chlapec. Objal ji kolem pasu a přitáhnul k sobě.

„Kam se poděla tvoje bojovnost? Počítal jsem s tím, že budu muset běžet alespoň k tamtomu palouku, než tě doženu.“

Linda ho nevnímala.

„Co je, lásko? Udělal jsem něco špatně?“ zeptal se nervózním hlasem a teprve poté si všiml ležící postavy.

„Co tady dělá?“ vypískla blondýnka a impulzivně stiskla Jimmyho ruku. „Myslíš si, že je mrtvý?“

„Prosím tě, nemysli hned na nejhorší,“ utěšoval jí Jimmy, „Třeba jen usnul.“

„Ale vůbec se nehýbe.“ poznamenala Linda.

Chlapec pomalu přistoupil k neznámému muži a zlehka mu váhavě poklepal na rameno.

„Pane?“ zvolal hlasem plným úzkosti. „Pane, jste v pořádku?“

Muž se ani nehnul.

„Určitě je mrtvý.“ Trvala na svém Linda a v očích se jí zaleskly slzy strachu.

„Není. Cítím puls,“ prohlásil Jimmy uklidňujícím tónem, „Pojď, pomůžeš mi ho přetočit na bok. Potřebuju se podívat, kde je zraněný.“

„Cože?“ vykoktala dívka zděšeně.

„Uklidni se!“ přikázal jí Jimmy, „Nechceš přece, aby nám umřel pod rukama. Jestli je to v našich silách, musíme mu pomoct. Je to naše povinnost.“

Linda se zhluboka nadechla, aby si dodala odvahy a odehnala pocit tísně. „Dobře, mᚠpravdu.“

Společnými silami se jim podařilo muže přetočit a Jimmy ho ihned začal prohlížet.

„Má pořádnou ránu na hlavě,“ prohlásil, „Ani se nedivím, že je v bezvědomí. Jinak se zdá být relativně v pořádku.“

„Jak k ní asi přišel?“ přemítala Linda nahlas.

„Myslím, že z něčeho spadl. Asi z té kamenné plošiny. Myslím, že nebude místní. Věděl by, že noční procházka zdejším terénem není bezpečná.“

„A co když mu to někdo udělal?“

„Jako co? Že by ho někdo praštil?“

„Jo, přesně tak.“

„Miláčku, moc často se dívᚠna Kriminálku,“ poznamenal chlapec jemně, „Vsadím svůj krk, že si zranění přivodil pádem.“

„Ale ….“

„Žádné ale. A i kdyby ho náhodou někdo praštil, není to naše starost. My mu musíme hlavně sehnat odbornou pomoc.“ řekl Jimmy tónem, který vylučoval další případné argumenty.

Linda složila hlavu do dlaní.

„Mᚠpravdu. Jsem hloupá. On potřebuje co nejdřív do nemocnice a já se tady s tebou zbytečně hádám.“

„Jsi jen rozrušená,“ chlácholil jí Jimmy a prohmatal si kapsy, „Sakra, nemám u sebe mobil.“

„Já ano.“ zvolala Linda, rychlostí blesku vytáhla telefon ze zadní kapsy kalhot a vytočila číslo záchranky.

Chvíli do něj spěšně hovořila, potom ho se zachmuřeným výrazem zaklapla a vrátila na místo. „Budou tady tak za patnáct, dvacet minut. Musí připravit vrtulník a najít vhodné místo ke přistání. Operátorka říkala, že autem by se sem nedostali.“

„Snad nepřijedou pozdě,“ zamyslel se Jimmmy nahlas, „Nejsem doktor, ale vím, že zranění hlavy jsou dost zákeřné potvory.“

„Nezbývá nám, než doufat.“ řekla Linda tiše a objala svého přítele.

Jimmy si sundal košili, pod kterou měl oblečené ještě obyčejné modré tričko s krátkými rukávy, a natáhl se dopředu, aby jí mohl mladému muži opatrně přiložit na slabě krvácející ránu. Nějakou dobu cizince úzkostlivě pozorovali.

Panující ticho přerušila Linda. Zamyšleně se zeptala: „Jak se asi jmenuje? Neměl u sebe nějaké doklady?“

„Měl, ale já se na ně nedíval,“ odpověděl chlapec a ukázal na místo napravo od muže, „Támhle do trávy jsem položil jeho občanku. Jestli chceš, můžeš se podívat.“ Bez většího zájmu pokrčil rameny.

„Chci.“ potvrdila Linda, zamávala rukou a vzala malou kartičku do ruky.

„Samuel Young,“ přečetla nahlas, „To ujde. I když se mi k němu moc nehodí, abych se přiznala.“

Jimmy nechápavě zavrtěl hlavou. „A jak by se měl podle tebe, probůh, jmenovat?“

„Nevím,“ pokrčila dívka rameny, „Ale zasloužil by si nějaké neotřelejší jméno.“

„Něco jako Freddy Krueger?“ navrhl Jimmy a kousavě se zasmál.

„Tak jsem to zrovna nemyslela.“ ohradila se dívka a zvrátila oči v sloup.

„Třeba ho má a příjmení Young je falešné.“ dobíral si jí.

„Ha, a pak kdo z nás se často dívá na Kriminálku.“ Zanotovala Linda a lehce ho plácla po hlavě.

Jejich rozhovor byl ukončen příletem vrtulníku.

„Konečně.“ vydechl Jimmy úlevou a s napětím sledoval přistání těžkého stroje.

* * * *

Pomalu nabíral vědomí. Jeho tělo bylo těžké, ztuhlé a bolavé. Nemohl se pohnout. S narůstající intenzitou cítil každičký svůj nerv. Zachvátil ho pocit panické hrůzy. Váhavě, nedobrovolně otevřel oči. Bolest se rázem vytratila.

Seděl na travnaté louce s rukama zapřenými za zády. Několik desítek metrů před sebou zahlédl pohyb, netrvalo dlouho a brzy se k jeho uším donesl rachot letící helikoptéry. Chtěl se zvednout, aby se běžel podívat, co se děje, ale dvě vrásčité ruce, které spočinuly na jeho ramenou, ho zadržely.

„To už se tě netýká, chlapče.“

Dean se s trhnutím otočil a spatřil ducha starého šamana.

„Cože? Proč ne? A co tady děláte vy?“ začal se vyptávat.

„Asi bude nejlepší, když ti zodpovím nejprve tvojí poslední otázku,“ usoudil stařec a přejel si konečky prstů zamyšleně po bradě, „Jenže jak začít. Vzpomínᚠsi na věci, které se staly v jeskyni?“

„Ano, proč bych neměl?“ divil se Dean.

„Jen jsem se chtěl ujistit,“ odbyl ho šaman stroze, „Pravda je taková, prvorozený, že jsem k tobě připoután. Zabil jsi démona, který mě vyvolal a přinutil mě, abych mu sloužil. Nyní jsi zaujmul jeho místo.“

„Coo-žee!!“ zvolal Winchester nevěřícně, „Ani náhodou. Já nechci, abyste mi dělal sluhu nebo tak něco. Jděte si po svých a nechte mě na pokoji. Nepotřebuju vás.“

Přízrak se na něj mdle usmál. „Kdyby to bylo tak jednoduché, chlapče.“

„Ale sakra je,“ hádal se Dean, „Co je na tom složitého? Pronesu pár latinských blábolů a dovolím ti se vzdálit do věčných loviš. Nebe nebo peklo, to už je čistě na vás.“

„Tvá slova nebudou mít žádný účinek,“ namítl šaman, „Část tvého já chybí. Bez ní nezmůžeš téměř nic.“

„A tohle má být zase co?“ rozohnil se lovec, „Snažíš se mne zastrašit?“

„Ani v nejmenším. Říkám ti pravdu a chci ti pomoct.“

Dean si divoce promnul oči a zhluboka si povzdechl. Čekal, že se probudí v jeskyni a místo toho se nějakým záhadným nadpřirozeným způsobem ocitl na neznámé louce, v dálce před ním přistával vrtulník, ke kterému ani nemohl běžet, aby si sehnal pomoc a zeptal se, kde se nachází, protože mu v tom bránil nějaký bláznivý šaman, který mu z neznámých důvodů pomohl zabít žlutookého démona. „Prostě skvělý.“

Něco ho napadlo a čím déle tu myšlenku převaloval v hlavě, tím víc se mu přestávala líbit. A že se mu nelíbila už od začátku. Vyslovil ji nahlas: „Takže vy tvrdíte, že část mého já chybí, že?“

„Ano.“ potvrdil přízrak.

„A první věta, kterou jste řekl, že se mě ten vrtulník netýká. Má to snad znamenat, že jsem …ehm … mrtvý?“ zeptal se Dean přiškrceným hlasem, poslední slovo pronesl tak tiše, že nebylo skoro slyšet. Bál se odpovědi, která na něj mohla čekat.

Duch náčelníka mu nabídl soucitný úsměv, protože chápal, čím mladý lovec právě prochází a aby neprodlužoval jeho trápení, pronesl stručně: „Ano, jsi mrtvý.“

* * * *

Okresní nemocnice Mahaska,
Oskaloosa, Iowa,
9:25 hod.

„Jak je na tom, doktore Warrene?“ zeptala se mladá sestřička a přerovnala pacientovi povlečení.

„Celkem dobře,“ odpověděl vysoký, asi pětačtyřicetiletý muž štíhlé postavy, „Zlomeného nic nemá. Až na pár zhmožděnin a odřenin je v pořádku. Samozřejmě pokud nepočítám jeho zranění hlavy. To mi opravdu dělá starosti.“

„Je to tak vážné?“ špitla dívka.

„Nejsem si jistý. Nechal jsem udělat několik snímků hlavy a spousty nejrůznějších vyšetření a podle nich by neměl být jeho mozek vážněji poškozen, a přestože je rána hluboká, nervová tkáň zůstala ušetřena jakéhokoliv poškození.“

„A co vám dělá starosti?“

Doktor zamyšleně pohlédl na pacienta a váhavě odpověděl: „Není mi jasné, proč se ještě neprobudil. Jeho životní funkce jsou v normě, sice ne zdaleka ideální, ale vede si dobře. Jediným problémem v podstatě zůstává, že už měl být dávno vzhůru. Obávám se, že by mohl krvácet do mozku. Sice jsme nic neobjevili, ale to není vždy záruka, že tam nic není. Pokud se neprobudí do tří dnů, budu muset radikálně změnit jeho léčbu. Avšak k tomu potřebuji souhlas od jeho příbuzných. Uvědomil už někdo rodinu?“

„Ne, pane, ještě se nám nepodařilo s nimi spojit. Hlasová schránka.“

Lékař si povzdechl. „Zkoušejte to dál a až se jim dovoláte, dejte mi okamžitě vědět. Budu u sebe.“

„Zajisté, doktore Warrene.“ ujistila ho sestra.

Oba potom tiše opustili místnost. Nemohli si tudíž všimnout, že se pacientova víčka pohnula a občas neklidně škubl hlavou ze strany na stranu, jakoby prožíval příliš živý sen.

„Kdo je tam?“ vykřikl Sam podezřívavě.

Odpovědí mu byl hlasitý smích.

„Slyšíš mě? Ukaž se!“

„Ale, ale … snad se mě nebojíš.“ ozval se pobaveně povědomý hlas.

Sam poznámku ignoroval a zopakoval svůj požadavek: „Ukaž se, povídám nebo …“

„Nebo co, Sammy?“ dotázal se neznámý medovým hlasem a zničehonic se zjevil před Samem.

Lovci se úlekem rozšířily oči. O několik kroků couvl.

„Co jsi zač?“ zeptal se nejistě.

„Jsem ty.“ odpověděl muž se Samovou tváří a pokrčil přitom rameny jako by nechápal, proč musí odpovídat na něco, co je naprosto zřejmé. „Jsem tvé pravé já, stvořené žlutookým démonem.“

Samovi přeběhl po zádech mráz.

* * * *

„Ne!“ vyjekl Dean a vyskočil na nohy, „Nemůžu být mrtvý. Můj bratr. Potřebuje mě. On ani neví, co se se mnou stalo. Určitě mě hledá.“

„To už není tvoje starost.“ snažil se ho přesvědčit šaman.

„Sam bude vždycky moje starost.“ namítl Dean rozhořčeně.

„Možná jen přišel čas, kdy se bude muset postarat sám o sebe.“ pronesl přízrak věcně.

Dean znovu odmítavě zavrtěl hlavou.

„A vůbec. Když říkáte, že jsem mrtvý, co vlastně dělám tady? Neměl bych být tam nahoře?“ zeptal se a ukázal prstem o obloze, „Nebo dole? Jen ne tady.“

„To je důvod, proč jsem s tebou. Mým úkolem je doprovodit tvou duši na místo jejího posledního spočinutí. Pouto mezi námi tak bude zrušeno,“ vysvětlil šaman laskavým hlasem, „A pro upřesnění – mám na mysli nebe.“

„No skvělý. Tak nebe, jo?“ pronesl Dean lehce překvapeně, jako kdyby předtím nikdy nebyl doopravdy přesvědčen, že neskončí v pekle. Tvrdohlavě dodal: „Nemůžete mě donutit, abych s vámi šel. Nikam se odsud nehnu. Musím … musím najít Sammyho.“

„Ach, mᚠpravdu,“ povzdechl si přízrak, „Donutit tě nemůžu. Ne, dokud existuje možnost, že se vrátíš zpět mezi živé.“

„Jaká možnost?“ vyrkl Dean překotně, „Co musím udělat?“

„Ty sám nezmůžeš nic.“ odpověděl šaman.

„Ale vždy jste právě řekl …“

Starý indián zvedl ruku na znamení výstrahy a lovec okamžitě zmlkl. Šaman pokračoval: „Jediná věc, která tě ještě poutá s tímto světem, je síla, kterou opatruješ. Díky ní jsi výjimečný. Avšak samotná síla ti život nezaručí. Vše nyní závisí na tvém bratrovi.“

„Na Samovi? Jak mi může pomoct, když neví, co se mi stalo?“ nechápal Dean. Neměl tušení, o čem šaman hovoří, ani kam svými slovy míří.

„Tvůj bratr Samuel ti byl dnes v noci nablízku mnohem víc, než si myslíš. Byl svědkem hrůzy, která se děla v jeskyni a na porážce vašeho úhlavního nepřítele má stejný podíl jako ty. Jestli přežije, nic z toho si však nebude pamatovat.“

„Pokud přežije?!“ zaburácel Dean omráčeně a byl ze všeho tak zmatený, že nebyl schopen nic dalšího říct. Těžce dosedl zpět do trávy.

„Právě teď musí bojovat sám se sebou a stojí před ním těžká volba. Ty mu jí můžeš ulehčit, pokud se rozhodneš odejít se mnou dobrovolně nyní.“

„A jak mě tedy může Sam zachránit?“ optal se Dean přiškrceným hlasem.

„Žlutooký démon ho obdařil jistými schopnostmi. V případě, že se oba vaše dary spojí, mohou na chvíli získat vládu nad životem a smrtí. Ten okamžik by měl stačit ke tvému návratu mezi živé. Ale aby k tomu mohlo dojít, musí v Samuelovi převážit jeho temná stránka, bez ní nebude schopen vyvolat svůj dar naplno. A já se tě ptám – jsi schopen podstoupit tuto obě? Pokud se Samuel podvolí zlu nyní, by jen na krátkou dobu, už nikdy si nebudeš moct být jistý, opravdu jistý, že se tak nestane znovu. Čeká tě život plný pochybností.“

„Já …,“ odmlčel se Dean, „A je to cokoliv, Sam to zvládne.“

„Chlapče, nevedu žádné plané řeči. Snažím se tě varovat. Když půjdeš se mnou, budeš už navždy zproštěn všech starostí a tvůj bratr zrovna tak, i když se už nikdy nesetkáte, ale jestli se díky přičinění zla vrátíš na tento svět, může tě čekat život plný strastí a utpení, které nebudeš schopen unést. Možná mᚠpravdu a tvůj bratr v budoucnu obstojí a už nikdy nedovolí, aby zlo v jeho nitru vyplavalo na povrch, ale riziko, že mu podlehne, se bude neustále zvyšovat. Každou minutou, každou vteřinou, kdy mu budeš nablízku, poroste a bude se snažit strhnout vás do propasti.“

„Ale je to můj bratr.“ špitl Dean tiše.

„Tím spíš by sis měl uvědomit, že smrt je nejlepší východisko pro vás oba. Vaše vykoupení. Zasloužíte si ho. Celý život se snažíte bojovat proti zlu, zachraňovat lidi. Myslíš, že by Samuel dopustil, aby kvůli němu trpěli a umírali nevinní?“ pokračoval šaman v přesvědčování.

„Sam je nevinný! O žádné super děsivé schopnosti se neprosil.“ zaječel Dean a z očí mu vytryskly slzy. Pěstí udeřil do země a zaryl prsty do hlíny. „Když s vámi půjdu, jako bych ho připravil o možnost bránit se. Zodpovídat za svou vlastní smrt je jedna věc, ale rozhodovat o smrti vlastního bratra … to nedokážu.“

„Měj na paměti, že na něj čeká obdobná volba,“ řekl indián jemně a uchopil ho za ruku, „Buď ty anebo on. Jeden z vás se bude muset rozhodnout.“

„Já to nedokážu.“ vyhrkl Dean a vytrhl se ze starcova sevření.

„Samozřejmě, že dokážeš.“ ujistil ho šaman a zachmuřeně pohlédl do strany. Věděl, že mladý muž právě stojí před nejt잚ím rozhodnutím v jeho životě, a doufal, že se rozhodne správně. On a jeho bratr už zažili utrpení dost. Nastal čas, aby na jejich místo nastoupil někdo jiný.

Deanovi bylo horko a zima zároveň. Šamanova slova se mu zaryla hluboko pod kůži a neustále mu probleskovala v hlavě. Děsil se jich. Způsob, jakým se zabodla přímo do jeho srdce mu působil obrovská muka. Nejvíc se však děsil sebe, protože návrh starého muže hned nezamítl a začal o něm hlouběji uvažovat. Zavázal se, že bude Sammyho chránit a smířit se se smrtí pro něj znamenalo zradit bratrovu důvěru, ale riskovat životy nevinných lidí bylo nepřípustné. Ani Sam by nesouhlasil s takovou obětí. Deanovi se v hlavě objevila otcova slova, která vyřkl těsně předtím, než zemřel.

Složil hlavu do dlaní a vyhrkl prosebným hlasem: „Dejte mi trochu času. Potřebuju čas. Nevím, jak se rozhodnout.“

„Čas z tvého rozhodnutí tíhu nesejme.“ snažil se ho přesvědčit šaman.

„Prosím!“ zkusil Dean znovu.

„Dobrá.“ souhlasil přízrak nerad.

V duchu si ponuře pomyslel: „Jen doufám, že nakonec nebude přeci jen rozhodnuto za tebe.“

* * * *

„Co chceš? Nech mě být!“ křikl Sam. Udělal pár nepatrných kroků stranou, aniž by přestal sledovat nepřítele.

„Chci si trochu pohovořit,“ odpověděl druhý muž, „A vyzkoušet na tobě pár triků.“

„Já se tě nebojím.“ vyštěkl Sam a snažil se, aby se mu netřásl hlas.

„Skutečně?“ ucedil dvojník uštěpačně, „Já bych řekl, že se mě bojíš až moc. Přímo se třeseš strachy.

„Tak o co ti jde?“ zeptal se mladý Winchester podezřívavě.

„Zajímalo by mě, kam až jsi schopen zajít, abys zachránil svého bratra.“

„Deana z toho vynech. Nech ho na pokoji.“ pohrozil lovec. Jeho myslí probleskl obraz řítícího se stropu jeskyně.

Druhý Sam nesohlasně zakroutil hlavou. „Kdepak. On je hlavním předmětem našeho jednání. Jediným a pravým.“ Otočil se na patě. „Byla by docela škoda, kdyby umřel, nemyslíš? Vím, jak moc ti na něm záleží a vím, že by sis nikdy neodpustil, kdybys ho nechal zemřít.“

„Co je s Deanem?“ vyhrkl Sam zprudka. Před očima mu znovu zatancoval obraz padajících kamenů.

„Velký bráška je mrtvý,“ odpověděl dvojník nonšalantně a sepjal ruce, „Co bys taky čekal, vždy se na něj zřítila půlka jeskyně.“

„Ne.“ zajíkl se Sam tiše. Tušil, že mu jeho protivník říká pravdu.

„Jo a jo. Ale nic není ztraceno. S mojí pomocí ho můžeš zachránit. Oba budete živí a zdraví jako rybičky.“

„Co musím udělat?“ dotázal se Sam rozechvěle.

„Deanova duše ještě neopustila tento svět. Nezbývá už moc času, ale když začneme jednat hned …“

„Co. Musím. Udělat.“ opakoval lovec a zatnul ruce v pěst.

„Ááá, tak se mi líbíš. Možná nakonec nejsi takový ubožák, za jakého jsem tě považoval. Hněv ti vážně sluší,“ zavýsknul druhý Sam uznale, „Je to prosté. Jediné, co se od tebe žádá, je přenechat mi vládu nad tvým tělem, jen na krátký okamžik, tak se ti otevře cesta ke schopnostem, o jakých se ti ani nesnilo a s jejich pomocí zachráníme tvého bratra.“

„Proč ta vstřícnost?“ zamračil se Sam.

„Přepadl mě přímo záchvěv velkorysosti,“ pokrčil druhý Sam rameny, „Myslel jsem, že nebudeš zrovna šastný z toho, že tvůj velký bráška bude trpět v pekle.“

„Lžeš!“ vykřikl Sam zoufale.

„Myslíš? Jsi si jistý, že si zaslouží žít v nebi?“

„Ano.“ řekl Winchester pevný hlasem.

„Přijmi mojí nabídku. Odmítnutí znamená smrt pro vás oba, ale jen tobě přinese věčný klid.“ nabádal dál druhý Sam svůj protějšek.

„Když budu souhlasit, jak můžu vědět, že se dobrovolně stáhneš a nebudeš mě chtít ovládat?“ chtěl vědět Sam.

„Až zachráním tvého bratra, mé síly zeslábnou a bez nich nemůžu existovat.“ Prohlásil černooký muž věcně.

„A jak můžu vědět, že mě nechᚠna pokoji v budoucnu?“

„O budoucnosti se teď nebavme, můj příteli. Dávám ti šanci – ber nebo nech být.“

Sam se zhluboka nadechl, aby se uklidnil, zahnal třas a vyčistil si hlavu. Nespouštěl oči z nepřítele a pokoušel se přemýšlet.

„Z toho nic dobrého nekouká. Snaží se mě oklamat. Jenže nemůžu dopustit, aby Dean skončil v pekle. Nikdy bych si to neodpustil. Raději bych tam šel místo něj. Když na nabídku přistoupím, budeme mít s Deanem spoustu času, abychom tyhle problémy vyřešili společně. A schopnosti, které mám od žlutookého démona, zvládnu. Doteď jsem s tím neměl až tak velké problémy. Dokážu to. Zvládnu je.“

Nepříjemného varovného pocitu, který se mu rozlil po těle, si zkoušel nevšímat.

„Já je zvládnu.“ zopakoval se pro sebe.

Nahlas řekl rozhodně: „Souhlasím. Zachraň mého bratra.“ Unaveně sklopil oči.

Druhý Sam se vesele zašklebil a jeho černé oči se zaleskly. „Já věděl, že se rozhodneš správně.“

* * * *

„Souhlasím,“ zašeptal Dean smířeně. Poprvé pohlédl šamanovi přímo do očí, „Mou povinností vždy bylo chránit bratra a já ho budu bránit až do konce, a se mu to, sakra, líbí nebo ne. Možná je tohle jediný způsob, jak nás zachránit oba.“

Starý muž mu nabídl ruku a povzbudivě se usmál. Dean jí váhavě uchopil.

Přízrak vzhlédl k obloze a pátravě se rozhlédl. Neslyšně zamumlal: „Jen doufám, že máme ještě čas, chlapče. Tvůj bratr už se rozhodl a pro dobro vás obou doufám, že tvé rozhodnutí zvítězí.“

* * * *

Hlavní nemocniční dveře se prudce rozlétly. Dovnitř vběhli dva záchranáři s mužem na nosítkách a kolem nich ne vmžiku začali motat houfy doktorů a zdravotních sester.

„Co se stalo?“ zeptala se světlovlasá doktorka a kontrolovala stav pacientových zorniček.

„Dean Young. Našli ho zavaleného v lese v té staré indiánské jeskyni. Strop se musel nedávno zřítit. Ležela na něm halda kamení, ale měl celkem štěstí.“

„Co vnitřní zranění?“ vyzvídala doktorka naléhavým hlasem.

„Nic o čem bych věděl,“ odpověděl záchranář a setřel si z čela kapičky potu? „Spíš zlomeniny a střelné zranění na noze. Měl obrovské štěstí. Kdybych to neviděl na vlastní oči, řekl bych, že je nemožné něco takového přežít. Musel to být zázrak.“

Doktorka pokývala souhlasně hlavou, podívala se hezkému muži do tváře a pronesla zamyšleně: „Zázrak.“

Na druhém konci haly mladá sestřička naléhavě zaklepala na dveře a oznámila: „Doktore Warrene, vᚠpacient se před chvilkou probral.“

Byla tak soustředěná na svůj úkol, že vůbec nepostřehla Sama, který se vrávoravě zvedl z postele a vyklouzl z pokoje na chodbu. Přidržoval se stěn a pomalu kráčel chodbou ke vchodu, kde se ještě stále nacházel muž ležící na nosítkách. Když zahlédl jeho obličej, úlevou přiložil hlavu ke stěně a zašeptal: „A už na nás v budoucnu čeká cokoliv, my to zvládneme, Deane. Společně.“

THE END

 

Pozn.: Chtěla bych poděkovat všem, kteří si mojí povídku přečetli, líbila se jim a dokázali u mého příběhu setrvat až do závěrečné části.     Samabel

Povídku napsala: Samabel

 
 
ďťż
Stav překladu AMW.cz
(Supernatural S15E06):
Příští epizoda
Partneři 4news.cz