ďťż
SLEDUJTE NÁŠ FACEBOOK
VysĂ­lĂĄnĂ­
Čtvrtek 20:00
N/A
Anketa

 

 

Metus Tenebrae

-tma s sebou přináší strach-

2.část

Sama probudil křik. Chvíli mu trvalo než si uvědomil, že hlas, který slyší, patří jeho bratrovi. Poté však bez zaváhání rychle sáhl pro pistoli, ukrytou v horním šuplíku nočního stolku a bleskově se otočil, aby zjistil, co se v pokoji děje.

"Co se sakra... ?! Deane!" vyjekl omráčeně.

Jeho oči se úlekem rozšířily, když uviděl svého sourozence ležet vedle postele s košilí pokrytou krví. I na dálku bylo poznat, že krev pochází z hluboké a ošklivě vypadající ráně na ruce.

Dvěma dlouhými vratkými kroky oběhl postel, ujistil se, že v pokoji s nimi nikdo další není a pak se sklonil k bratrovi. Opatrně ho podepřel a nadzvedl mu hlavu.

"Deane, slyšíš mě?"

"Řekni, co se stalo? Tak se přece prober."

"Deane!" opakoval vyděšeně.

Když se nedočkal ani sebemenší reakce, natáhl se pro polštář, podložil zraněnému hlavu a začal prohlížet celé jeho tělo, aby odhalil rozsah zranění a mohl ho zkusit ošetřit.

Našel jen jediné - dlouhou řeznou ránu na levé ruce.

"Kdo ti to udělal?" tázal se znovu. "Prober se. Musíš mi říct, co se stalo. Kdo nebo co to bylo? Prosím, odpověz mi!"

"Mám s ním jet do nemocnice? Neodhadnu, jestli má nějaká vnitřní zranění." přemítal. "Kdybych nespal. Kdybych viděl, co se mu stalo. Měl jsem být vzhůru. Měl jsem jednat rychleji."

Mladší Winchester se o bratra bál, ale rozhodl se, že zatím s ním zůstane v motelu. Zranění způsobilo něco nadpřirozeného, tím jediným si byl jistý. Neměl zdání, jaká zrůdnost zaútočila na jeho sourozence. Netušil, co se odehrálo těch pár okamžiků před tím než se probudil. Nyní však bylo důležité postarat se o rodinu.

S velkým úsilím Deana vyzdvihl zpět na postel, vyndal z tašky lékárničku a chystal se ovázat mu zranění na ruce. Roztrhl sáček s obinadlem, nahnul se nad bratra, aby si mohl k sobě přitáhnout jeho levou ruku.

Když se však svými prsty dotkl poškozené tkáně, rána začala hojně krvácet. Na okrajích jakoby krev bublala a uvnitř tvořila bílou pěnu.

Sam stáhl ruku s připraveným obvazem, kterou se dotkl poškozené pokožky, okamžitě k sobě.

Nemohl si pomoct a vyjekl: "Proboha. Co... ?" Dál už mluvit nemohl.

Deanovo tělo se nekontrolovatelně roztřáslo. Na čele se mu tvořily kapičky potu, jak horkost prostupovala každou částečkou jeho bytí. Začal sténat. Rukama křečovitě sevřenými v pěst bušil do prostěradla. Mával s nimi ve vzduchu jakoby chtěl odehnat neviditelného nepřítele.

Když Sam viděl, jak sebou muž v bezvědomí hází, zvedl se z postele a pevně uchopil bratrovi ruce, aby si neublížil, dokud záchvat nepřestane.

"Vydrž, chlape."
"To přejde. Přestaň sebou házet. Budeš v pořádku." utěšoval Deana, i když v duchu spíš uklidňoval sám sebe.

"A přestane. Nemůžu ho takhle vidět. Nezaslouží si to. Už si musel vytrpět tolik bolesti." prosil v duchu.

Po několika nekonečně dlouhých minutách byly Samovi prosby vyslyšeny. Křeče se zmírnily a během dalšího nekonečně dlouhého čekání skutečně přestaly. Horečka začala pomalu ustupovat a mladý lovec mohl sourozenci konečně ovázat ruku.

"Ne. Prosím, nech mě být. Nepatřím ti." Slova pronesená hlasem plným bolesti zaplnila ticho v motelovém pokoji a tmavovlasý Winchester musel zraněného znovu přidržet na posteli.

Vyřčená slova Sama ještě více znepokojila.

"Nepatřím ti? Ne, tohle nemohl udělat žádný duch."

"Deane, prober se. potřebuju vědět, co se stalo. Musíme se dozvědět, kdo ti to udělal" rozkázal.

Ale Dean se neprobudil. Žádné křeče už nepřišly. Jeho sténání však Sama děsilo až do svítání.

Nejhorší ze všeho byla bezmocnost. Bezmocnost nad tím, že nedokáže bratrovi pomoci, dokud se neprobudí.

* * * *

S prvními slunečními paprsky přišlo procitnutí. Deana bolela hlava. Ruce a nohy měl jako z olova a když se pokusil pohnout, každý centimetr jeho těla začal vehementně protestovat. Pomalu otevřel oči. Ihned se zaplnily slzami, když se střetly s denním světlem.

"Do háje, Same, myslím, že nᚠvýlet do Sweetwateru a musíme o den, dva odložit. Já se ani nehnu."

"Uááá." zívl vyčerpaně.

"Deane!"

Sam vystřelil z postele a okamžitě se začal ptát: "Jsi v pořádku? Řekni, co se v noci stalo? Nahnal si mi pořádný strach."

"Co by se mělo stát? Cítím se teď sice jako babička Michaela Jacksona a příšerně mě bolí hlava, jinak ale vůbec nechápu, o čem mluvíš. Prostě jsem se špatně vyspal." divil se Dean.

"Počkej, chceš říct, že ty si ..." zarazil se mladší bratr. "Ty si nepamatuješ nic z toho, co se v noci stalo?"

"Ne. Absolutně nic." potvrdil světlovlasý muž. "Co se dělo?"

"To bych taky rád zjistil." zamumlal si Sam pro sebe a dál pokračoval pevným, rozhodným hlasem. Za každou cenu musel přinutit Deana, aby si vzpomněl. "Křičel jsi a potom jsem tě našel ležet v louži krve, která pocházela z té samé rány na ruce, kterou ti před několika dny udělal, ten neznámý opilý pobuda. Třásl ses po celém těle, dostal jsi horečku a byl jsi v bezvědomí."

"V pokoji jsem nikoho neviděl. Nevím, co se stalo. Co když se to bude opakovat? Musíš si vzpomenout!" naléhal na bratra unaveným hlasem.

"Same, já ale opravdu... ." zvážněl Dean. "Já si opravdu nepamatuju vůbec nic."

"Určitě to nemohlo mít nic společného s těmi mými sny. Prostě nemohlo. Pamatoval bych si je. Zatím všechny jsem si pamatoval. Nemohl bych na ně zapomenout. Byly až moc živé. Tak, co má do háje znamenat zase tohle. Sam by takhle nešílel, kdyby si nemyslel, že jde fakt o něco vážnýho."

"Tak mi aspoň řekni poslední věc, kterou si pamatuješ. Někde začít musíme." povzbuzoval Sam.

"Ok. Když myslíš, že nám to pomůže." povzdechl si starší Winchester.

"Šel jsem si lehnout. Kouknul jsem se ještě kolik je hodin usnul jsem. Pak už do dnešního rána nic."

Když mluvil, bezmyšlenkovitě přitom pohlédl na svojí obvázanou ruku. Krev už prosakovala obinadlem. " A tohle nechápu už vůbec. Máme ještě čisté obvazy? S tímhle mezi lidi nemůžu."

"Samozřejmě." přitakal vysoký muž a obratně sáhl do lékárničky.

"Zvláštní." prohlásil ustaraně. "Od té doby, co jsem ti v noci poprvé ovázal ránu, už musím použít čtvrtý obvaz. Tvoje zranění přesto nepřestalo krvácet. Kdyby byly zasaženy důležitější cévy, nelámal bych si tím hlavu. Ale protože nebyly, dělá mi to starosti."

"Hmmm, jednou snad přestane." řekl Dean klidně a sundával přitom starý obvaz.

"Kdybys jen viděl, cos v noci prováděl. Měl jsem to nahrát na kameru, pak bys snad konečně pochopil vážnost situace a možná by sis chtěl opravdu vzpomenout."

"Ty myslíš, že si nechci vzpomenout?" ohradil se zelenooký muž a odstranil poslední zbytky obvazu z rány.

"Fuj. Teda chci říct... . Páni, s touhle hrůzou nemám šanci zapůsobit na žádnou holku. Víš, jak dlouho bude trvat než se ta příšernost zahojí?! Možná bych se měl objednat na plastickou operaci. Taková věc by mi hrozně škodila v kariéře."

"Myslím, že čtrnáct dní v celibátu tě nezabije." poznamenal Sam kousavě.

"Ale mohlo by jich být mnohem víc, pokud si nevzpomeneš." pokračoval v nátlaku.

"To není fér." bránil se Dean. "Netlač na mě tolik. Nemůžu se soustředit. Potřebuju zapojit obě poloviny mozku."

Dean se znovu podíval na zraněnou ruku. Odhadoval hloubku rány. Prohlížel si zaschlé stružky krve a mokvající okraje. Aniž si uvědomoval, co dělá, vpíjel se do zranění očima. Nehezký výjev se přibližoval a zase oddaloval. Přitahoval ho k sobě. Už se nenacházel v motelovém pokoji. Nenacházel se v Quincy. Silueta jeho bratra se rozplynula.
Nacházel se v prázdnotě.

I když nic neviděl, cítil se v místě, na kterém se nyní nacházel, jako doma. Jeho vnitřní hlas ho však nabádal k ostražitosti: "Sem nepatříš. Musíš být tam, kde je Sam. Vra se k němu."

Bum. Bum. Zezadu se přibližovaly kroky. Bum. Bum. Neznámá osoba se zastavila těsně za ním.

Chtěl se otočit. Avšak když pohnul hlavou o pár centimetrů doprava, prázdnota se rozplynula. V hlavě mu zvonilo jediné slovo – pojď – a on si konečně vzpomněl na všechno, co se stalo předtím než upadl do bezvědomí.

"Mám ti to ovázat já?" nabídl se Sam.

Zelenooký muž k němu zvedl oči a podíval se na něho podivně prázdnýma očima. "Já... . Já si vzpomněl. Už vím, co se stalo! zašeptal přiškrceným hlasem, pokoušejíce se ovládnout své emoce.

* * * *

Dean věděl, že je velmi důležité, aby Samovi pověděl všechno, co si pamatuje. Od dětství se podobným situacím pokoušel vyhýbat. Vybudoval si v sobě obranný systém a dával si hodně záležet na tom, aby za něj nikdo nepronikl. Představoval si ho jako vysokou zeď, která nemá začátek ani konec. On byl ochránce. On byl strážce. Pokud měl mladší sourozenec nějaké problémy, snažil se pomoci mu je vyřešit. Svými vlastními potížemi nikoho zatěžovat nechtěl.

Teď byl však přesvědčený o tom, že pokud neřekne pravdu o zlých snech, které ho pronásledovaly, o hlasu neustále se ozývajícím v jeho hlavě, ten, kdo bude trpět nejvíc nebude on sám, ale právě jeho mladší bratr.

"Když nebudu mlčet a řeknu pravdu, skutečně s tím budeme schopni něco udělat? Podaří se nám něco vymyslet? V otcově deníku jsem hledal a nenašel jsem nic." přemítal v duchu nepokojně. "Duch to být nemůže. Zatracenej bastard. Až toho hajzla dostanem, tak ho svážu, narvu do klece pro papoušky a vykopnu jeho hnusnou zadnici pryč z galaxie."

"Oukej Sammy" nadechl se zhluboka. "Je čas odkrýt karty. I kdyby se dnes v noci nic nestalo, stejně bych ti to asi musel vyklopit. Myslel jsem, že to přestane. Zmizí."

"Co zmizí?" nechápal Sam.

"Sny." odpověděl Dean a uhnul očima stranou.

"Uf. Aha. A jaký druh snů mᚠna mysli?" zeptal se tmavovlasý lovec opatrně. "Něco podobného jako mívám já? Vidiny? Předzvěsti budoucnosti? Nebo se jedná spíš o klasické noční můry? Neustálé prožívání už jednou zažitého? Přemístění duše ve spánku?"

"Noční můry. Ale nenazýval bych je zrovna, hmm, "klasické"."

"Byly pořád stejné. Teda až do dneška. Neobjevovalo se v nich nic konkrétního. Pak ke mně začal promlouvat hlas. Volal mě. Chtěl, abych ho následoval. Dnes se mi zdál taky. Jen byl mnohem horší, reálnější."

"A ta bolest hlavy, kterou mám po ránu je příšerná. Už si dovedu představit, jak se cítíš, když mᚠjednu z těch tvých vizí." zanaříkal, jak se pokoušel vstát z postele. Hlava ze mu zatočila natolik, že toho raději nechal a svalil se zpátky do peřin.

"Nemᚠtušení, komu by mohl hlas patřit? Nepoznal si ho?" dál naléhal Sam na bratra.

"Ne. Nevím, komu patří."
"Tak a teď přijde finále. A už to mám za sebou."

"Hlas jsem nepoznal, ale způsob, jakým mluvil. Volba slov a tón hlasu, který používal." odmlčel se.

"Co? Deane, kdo si myslíš, že za tím stojí?" vykřikl Sam.

"Démon."

"Vyšší démon." upřesnil starší Winchester. "A pokud máme co do činění s vyšším démonem, bude patřit mezi démony, s kterými ... ."

"S kterými jsme se už někdy setkali." dokončil bratr za něj. "Máme velký potíže."

"Ne Same." prohlásil Dean pevným, rozhodným hlasem a uchopil do zraněné ruky svou pětačtyřicítku. Stisknul ji tak silně, až mu zbělaly klouby. Blízkost chladného kovu ho uklidňovala. Dodávala mu odhodlání. "On má potíže." Když domluvil, v jeho očích se temně zablesklo.

"Opět nadešel čas zúčtování, žlotoočko. Zabil jsi mi matku a otce. Najdu způsob, jak tě zničit. Odhalím tvojí slabinu. Tentokrát mi neproklouzneš mezi prsty. Naše rodina si zaslouží klid."

"A já taky."

* * * *

"Tak fajn. Měli bychom vyrazit." zahalekal Dean přes dveře koupelny.

"Kam? Měli bychom zatím zůstat tady a vymyslet nějaký plán. Nemáme ani tušení, kde démona hledat a vydat se za ním naslepo je sebevražda." nesouhlasil tmavovlasý muž.

"To vím i bez tebe. Kdybych věděl, kde se ten parchant schovává, už bych jel za ním. Jenže my nevíme, kde je, a proto nemá cenu bezhlavě se za ním hnát. Možná nejsem tak chytrej jako ty, ale nejsem idiot. Protože však nehodlám sedět na zadku a čekat až dá zase o sobě vědět, jedem do Sweetwateru."

"Ani náhodou." rozčílil se Sam. "Podívej se na sebe. Jsi unavený a zraněný. Jezerem se můžeme zabývat později. Co myslíš, že se stane, až znovu usneš? Myslíš si, že včerejší nocí to skončilo? Že tě nechá na pokoji? Víš, jak krutý dokáže být. Nikam nejedeme."

"Jsem v pohodě. Zvládnu to." hájil se starší bratr a vyšel z koupelny.

"Nejsi."

"Brzy budu."

"Jak si tím můžeš být jistý? Ani nevíme, proč ty noční můry máš. Třeba se budou zhoršovat."

"Same, prosím tě. Já tady nemůžu jen tak sedět. Když nepojedem do Sweetwateru, vyhraje první kolo. Už teď se v tomhle pokoji dusím. Než se s ním setkáme tváří v tvář, potřebuju myslet na něco jiného. Musím ten hlas dostat z hlavy." vybuchl Dean zoufale.

Sam mlčky sledoval bratrovo nervózní přecházení po pokoji. Málokdy ho viděl v takovém stavu. Většinou se i v napjatých chvílích pokoušel působit bezstarostně a vyrovnaně.

"Jak to, že se žlutooký najednou začal zajímat o Deana? Vždy mu šlo jen o mě. Nechápu to. Deana považoval vedle mě za bezvýznamného. Co se změnilo? Jaké jsou jeho skutečné úmysly?" lámal si hlavu mladší Winchester.

"Dobře. Pojedeme vyřešit vraždu u jezera." souhlasil nakonec Sam. "Ale nemám z toho dobrý pocit. Co když se ti dnes v noci bude opravdu zdát další sen. Nevíme, co se může stát tentokrát."

"Taky se mi zdát nemusí. Nebo se modli, abych neusnul." prohlásil zelenooký lovec suše.

"Balíme."

* * * *

Před motelem
11:20h.

Dean sáhl do kapsy pro klíčky od Impaly a chystal se otevřít dveře. Byla prázdná.

"Same, kde jsou klíče od auta?" zeptal se podezřívavým hlasem. "Nechával jsem je v bundě. Řídím."

Neřídíš." opáčil tmavovlasý muž a vytáhl klíčky ze své vlastní kapsy. "Pokud chceš jet do Texasu, přenechᚠřízení mně. Není ti dobře a mᚠzraněnou ruku. Neřídilo by se ti zrovna nejlépe."

"Nic mi není. Jsem v pořádku. Řídit auto ještě zvládnu."

"Nenechám tě řídit. Snažíš se zbytečně." pokračoval Sam rozhodně a přísně na bratra pohlédl.

Starší sourozenec se zamračeným výrazem sklopil oči k zemi. Věděl, že když bude řídit, jeho ruce to moc neprospěje a zranění se bude hojit mnohem hůř. Jenže on potřeboval cítit bolest. Udržovala ho v realitě. Pomáhala mu zůstat vzhůru.

Věděl, že by takové pocity mít neměl. Nedokázal se jim však ubránit. Kdyby s ním nebyl Sam asi by se tomu brzy podvolil úplně.

"Fajn." rezignoval Dean a šel si stopnout ke dveřím spolujezdce. "Ale za volantem budeš sedět jenom dneska."

"Jó a vybírám muziku."

"Jako by mě někdy nechal ve svém autě zapnout obyčejné rádio." povzdechl si mladší Winchester.

"Ok. Nasedni." zavelel a sedl si k řízení.

"Hele nech toho rozkazování. Jak si mám asi nasednout, když je auto zamčený. Klíčky mᚠty. Jestli se nepamatuješ, tak si mi je zabavil. Takže můžeš prosím konečně odemknout?" ohradil se Dean.

"Aha. Promiň." utrousil Sam a strčil klíček do zámku.

Když se starší lovec usadil na sedadle spolujezdce, začal se s neskrývaným nadšením zabývat krabicí se svou sbírkou kazet.

"Hmm, copak tady všechno máme." mumlal si pro sebe. "Motorhead dneska ne. Black Sabbath si nechám na odpoledne... . Áá, tohle je přesně ono."

Uložil krabici na zadní sedadlo, aby mu nepřekážela, a vložil kazetu do přehrávače. Upravil hlasitost a pohodlně se opřel. Písničku od AC/DC – This means war si chtěl pořádně vychutnat.

Sam na něj okamžitě pohlédl s mučednickým výrazem na tváři.

Hezký muž se jen ušklíbl a s klidem utrousil: "Opovaž se to během jízdy ztlumit. Nechceme přece, abych usnul."

"Pořádně šlápni na plyn. Moje zlatíčko nechce žádnou pomalou jízdu. Potřebuje pěkně roztočit kola. Musí se udržovat ve formě. Včera jsem jí moc zabrat nedal."

Povídku napsala: Samabel

 
 
ďťż
Stav překladu AMW.cz
(Supernatural S15E07):
Příští epizoda
Partneři 4news.cz