ďťż
SLEDUJTE NÁŠ FACEBOOK
VysĂ­lĂĄnĂ­
Čtvrtek 20:00
N/A
Anketa

 

 

Metus Tenebrae

-tma s sebou přináší strach-

8.část

Čtyři svíce obdařeny životem ozařovaly temnotu jasným oranžovým plamenem. Čtyři svíce byly předzvěstí zániku, neštěstí a utrpení. Odrazy plamenů tančily ďábelský tanec na stěnách a vykreslovaly obraz děsivé budoucnosti. Čtyři svíce shlížely na postavu uvězněnou mezi nimi. Čtyři svíce, které vyčkávaly, až se k nim bude moci připojit pátá ... .

* * * *

Sam ze zad shodil těžký batoh a obezřetně si prohlédl výjev před sebou. Kolem místa, které označoval nenápadný suchý pařez, byla půda zčernalá, jakoby spálená. Nerostly na ní žádné stromy, všechny se prokleté zemi vyhýbaly a pouze několik seschlých platanů, které nedokázaly ukrýt své kořeny před jedovatou zeminou, zuboženě sklánělo své větve k pahýlu mezi nimi a vytvářely majestátní ponurý náhrobek.

Mladý lovec v zamyšlení přivřel oči a potom se začal věnovat obřadu. Musel přečíst jinou část rituálu, protože nyní neměl žádný totem, žádné vyobrazení pokoření se bohům, které by mohl spálit. Potřeboval účinnější magická slova, aby vyrovnala nedostačující fyzickou obě. Kolem černého kruhu vyryl žlábek a vysypal ho solí. Sebral sedm tlustých klacků a na každý z nich nakreslil křídou tři zářezy. Vyndal z batohu knihu a otevřel ji. Sebral ze země první označený klacek a dal se do čtení. Po dokončení věty hodil kus dřeva do kruhu tak, aby se dotýkal pařezu stojícího v jeho středu. Stejně postupoval i s ostatními. Nakonec vstoupil na černou zem, polil pařez s klacky benzínem, posypal je myrtou a zapálil je.

Když se ujistil, že od plamenů nechytne zdravá část lesa, hbitým pohybem batoh sebral a pokračoval ve vyčerpávající cestě.

"Zbývají už jen dva. Doufám, že ti tím pomůžu, Deane. Vydrž."

Vyhledal pěšinu a pevným rozhodným krokem vyrazil k místu, kde byl brutálně zabit druhý medvěd.

* * * *

Hezký muž vyčerpaně sklonil hlavu ke straně a zavřel oči. Neodvažoval se déle dívat do zářících plamenů. Stěží si vybavil chlad, který v místnosti panoval, když ještě žádná svíce nehořela. Ledové dýky zabodávající se do jeho zad těsně přiléhajících k masivnímu kameni zmizely. Košili mu zmáčel pot. Byl lapen v ohnivé pasti a s každou další zapálenou svící se nesnesitelná horkost zvyšovala. Uslyšel hlasité zasyčení. Neměl sílu otočit hlavu, aby zjistil, co jej způsobilo. Ani nemusel, stejný zvuk slyšel už pětkrát, byl vyražen v jeho paměti. Okamžitě pocítil, jak se teplota v místnosti opět o něco zvýšila.

V marném pokusu pohnul rukama. Řetězy varovně zarachotily, aby ho přesvědčily, že se nenachází ve snu, ale musí čelit děsivé skutečnosti.

Přese všechno vyčerpání však věděl, že se nevzdá. Bude bojovat až do konce.

Ze zamyšlení ho vytrhl jedovatý hlas. "Nemᚠžízeň?"

Lovec se na démona bez zájmu podíval.

"Když už o tom mluvíš, myslím, že bych se spíš do něčeho zakousnul. Nic netrumfne dvojitý cheesburger s hranolkama a cibulí navíc." odpověděl Dean zadumaně a na slovo "zakousnul" použil zvláštní důraz.

"Promiň, momentálně mᚠk dispozici pouze nápojový lístek."

"A kruci." zamumlal Dean zabručeně. "O tom, že si ti, kteří jdou na smrt, mohou vybrat poslední jídlo, jsi asi neslyšel, co? Že mě to překvapuje. Už dávno mě mělo přestat šokovat, že mᚠpravěké způsoby."

"Chlapče, kdybych měl pravěké způsoby, už pěkných pár hodin bych si pochutnával na tvém syrovém mase a posunkovou řečí zpíval oslavný tanec hulahula kolem ohně.

"Oj, myslím, že jsem rád, že takové způsoby nemáš. Syrové maso, dobře, v jeho pojídání aspoň nějaký náznak civilizace vidím, ale hulahula v tvém podání? ...uf ... to není nic pro citlivé povahy."

"Náhodou, jako kulturní představení by byl takový tanec divácky velice zajímavý. A kdybych ještě k tanci přidal hraní na p횝aly vyrobené z tvých ohlodaných kostí, jejda, jak ty by vesele vyhrávaly."

Deanovi se udělalo špatně.

"Fajn. Konec, necháme toho."

"Podívejme se." Zašklebil se démon. "Dean Winchester se vzdává. Kam se poděly ostré peprné poznámky. Že by chlapečkovi docházel dech?

"Ne. Jen tě chci přinutit, abych nechal těch keců a konečně mi přinesl ten cheesburger."

"Promiň, jak jsem řekl, není možná."

"Dean si olízl popraskané rty a ztěžka polkl. Bože, jak velkou měl žízeň. Zoufale se potřeboval napít. Horkost doléhající na něj, byla až příliš velká.

"Skvělý." Vykřikl v duchu. "Vysušený Winchester. Zbývá už jen preparace a vystavení v nějakém muzeu. Jaká to honosná a čestná smrt hodná lovce."

Přivřel oči, aby zahnal závra.

"Proč plácám takový nesmysly? Seber se, Deane, přemýšlej."

Žlutooká postava se usadila na podstavci poslední nezapálené svíce, se zálibou si prohlížela mladého muže a potom prohlásila: "Napiješ se."

"Dík za péči, nemám žízeň."

"To nebyla otázka, ale rozkaz." odpověděl démon a zdánlivě odnikud vytáhl pohár naplněný nevábně vypadající tmavou tekutinou."

Než byl Dean schopen vyslovit jakoukoli další poznámku, věznitel stál vedle něj a násilím mu otevřel ústa, do kterých začal lít nápoj neznámého složení.

Dean se pokoušel odvrátit hlavu a bránil se polknutí. Po chvíli marného boje ho jeho tělo zradilo a on byl přinucen spolknout hořce chutnající obsah číše. Odevzdaně zavřel oči a čekal, co se stane.

Nestalo se nic.

Démon na lovce shlížel s pobavením. "Neboj, neotrávil jsem tě. Potřebuji, abys mi ještě chvilku vydržel čerstvý. Napil ses jen obyčejné vody s trochou sice nelákavých, ale neškodných přísad."

Dean napjal svaly a plný rozhořčení vztáhl ruce k bestii, co nejvíce to šlo. Pohyb rukou byl brzy zastaven řetězy.

"Jdi do hajzlu."

"Ale, nejsi trochu přecitlivělý? Byl to jen malý žertík."

Winchester položil ruce zpět na hladký rozpálený kámen a zprudka vydechl.

"Jestli Samovi nedojde, co představovalo sedmou obě, tak je vážně po mě. Jestli jí vyvolá ... Proč jen jsme na tuhle záhadu nevyřešili dřív?!"

Najednou se ozvala hromová rána a země se otřásla.

Dean tiše zaklel a snažil se ze všech sil namluvit si, že nemá strach z událostí, které měli přijít.

Démon ho chytil za ramena, naklonil se k němu a zašeptal mu do ucha. "Cítíš to? Přichází smrt."

* * * *

Sam rozsvítil baterku a opatrně začal šplhat na velký kámen nacházející se před ním. Ve dne by nebylo nijak obtížné vylézt nahoru, ale bez světla se jakýkoliv pokus o výstup rovnal sebevraždě. Povrch kamene byl vlhký a Samovi se špatně hledala místa, kde by se mohl nohama zapřít. Když se mu konečně podařilo přehoupnout se nahoru, svalil se na záda a přerývaně oddechoval.

Byl na místě. Podle jeho výpočtů měl poslední obětní místo tvořit kámen, kus skály, na který právě vylezl.

Okamžitě si uvědomil, že sedmé zaříkání bude jedno z nejt잚ích, jaké kdy v životě prováděl. Navíc nemohl vyrýt do země kruh, protože se nepotýkal s půdou, ale s tvrdým podkladem, což značně omezovalo použití soli. Nemohl si dovolit, aby se solný kruh během rituálu nějak poškodil.

"Ono to nikdy nemůže jít lehce." povzdechl si. Divím se, že jsem si ještě pořád nezvykl."

Asi půl hodiny mu trvala příprava, než se mohl pustit do finálního předčítání latinského textu a zakončit tak jeden z úkolů, u kterých si předsevzal, že je splní. Další úkol představovalo hledání bratra.

Chtěl přečíst první řádku, ale nemohl ze sebe vydat ani hlásku. Měl strach, že ho jeho vlastní hlas zradí, a že selže. Nebyl si vůbec jistý, zdali někde neudělal chybu. Každý omyl mohl mít katastrofální následky.

Po krátkém zaváhání knihu zaklapl a posadil se na kus kamene, který byl obrostlý mechem. Složil hlavu do dlaní. Znovu si přemítal každou informaci, na kterou s bratrem přišli, a pokoušel se zjistit možné souvislosti.

Kdybys tu byl se mnou. Ta tvoje dubová palice občas dokáže vyplodit podnětné nápady. Škoda, že se tak podceňuješ. Kdyby ti otec nevtloukl do hlavy péči o otravného mladšího brášku a lovení, určitě bys o škole nepřemýšlel jako o nutném zlu obyčejného života.

Vzpomínám si, že večer předtím, než jsem měl jít poprvé do školy, jsem pozamykal veškeré dveře v motelovém pokoji, abyste se nemohli dostat dovnitř a nařídit mi, že do školy musím. Zamknul jsem se v koupelně a doufal, že do příštího rána jsem před školou v bezpečí a pak tam nebudu muset jít nikdy.

"Ale to bych nejspíš musel žít v jiné rodině, že?" zasmál se Sam v duchu.

Ani ne za dvě minuty jste měli všechny dveře poodemykané šperhákem a ty jsi začal bušit na dveře koupelny. Myslel jsem, že chceš, abych ty dveře odemknul a vylezl ven. Myslel jsem si, že mi vyčtete s tátou, že nemáte náladu na moje žerty a dodáte obvyklé řeči o tom, že Winchesterové nejsou srabi. Ale pak jsem zaslechl tu hádku. Táta na tebe řval, a mu ustoupíš z cesty.

"Nech ho být, zajdu za ním sám, tati. Promluvím s ním sám."

"Ne. Je už dost starý, aby si uvědomil, že dětinské chování se v naší rodině netoleruje. Nemůžeme si nic takového dovolit."

"Vždy je mu šest. Nemůžeš čekat, že bude obtížné nebo nejasné situace řešit stejně jako ty."

"Ty jsi s tím očividně problém neměl."

"Víš, že Sammy není jako já."

"Právě. A tím, že mu takový druh slabostí budu tolerovat, bude pro něj těžké vypořádat se se světem venku."

"Pane, ten svět na něj počká. Vím, jak moc se ho snažíš ochraňovat, ale škola je přece jiný druh hrozby. Potřebuje slyšet jiná slova, než jaká mu chceš nabídnout ty, otče. Můžeš jednou nechat zvládnutí situace na mně?" prosil malý Dean pisklavým hláskem. "Už teď se bojí tam jít a ty chceš, aby měl ze školních démonů panickou hrůzu ještě dřív, než vůbec vkročí na školní pozemek. Nemůžeš ho mít pořád připoutaného na neviditelném vodítku."

"Jak se ... ."

Pamatuji se, jak jsem seděl na podlaze a záda měl opřená o dveře. Nevěděl jsem co dělat. Tátův křik byl tak hlasitý, ale tvůj hlas zněl pořád stejně pevně a rozhodně. Bylo ti deset a mě se přes ty zavřené dveře zdálo, jako by ti bylo aspoň třicet. Pak jsem slyšel ránu.

"Jak se opovažuješ říkat něco takového!" zahřměl John. "Myslel jsem, že jsme si už vyjasnili priority a pravidla."

Chvíli bylo ticho. Slyšel jsem zašustění kabátu, slova, kterým jsem nerozuměl, a prásknutí dveřmi. Potom kroky blížící se ke koupelně a váhavé zaklepání.

Byl jsem tak vystrašený, že mi bylo jedno, co mi táta řekne, hlavně když nebude křičet na tebe. Odemknul jsem dveře a opřel se o kliku.

Stál jsi přímo přede mnou, pravou tvář celou zarudlou od políčku, který ti táta uštědřil. Usmál ses, skousnul sis ret a stočil hlavu ke straně. Nechtěl jsi, abych viděl, co ti udělal.

"Ještě pořád se ti nechce do školy?"

A já se jenom rozeběhl a pokusil se tě obejmout.

"Hola, žádné holčičí momenty. Víš, že na mě neplatí."

"Slibuju, že ze školy nebudu mít strach. Půjdu tam a ukážu jim, jak velcí jsou Winchesterové machři."

"Přesně tak, Sammy." zasmál ses a měkce dodal: "Teď si mazej připravit věci do školy."

Tolikrát ses za mě postavil a schytal rány, které byly určeny mně. Bylo ti jedno, že se připravuješ o dětství. Kdyby nebylo tebe, asi bych se nikdy na školu tak neupoutal. Byl jsi důvod, proč jsem se rozhodl jít na vysokou a odejít z domova. Mrzí mě, že jsi mé počínání chápal tak, že odcházím i od tebe, a že mi na tobě nezáleží, ale nevěděl jsem, co jiného dělat, abych si vybojoval svobodu a odpoutal se od lovení.

Měl jsem ti bez ohledu na tátu zavolat a vysvětlit ti důvody mého rozhodnutí někde mimo jeho dosah.

Sam se najednou rozesmál. "Bože, my jsme vážně banda tvrdohlavých mezků. Táta byl z nás tří jednoznačně největší. Z fleku nás strčil do kapsy."

Náhle se zamračil a znovu otevřel knihu. "Pořád si nejsem jistý, jestli poslední obě představoval medvěd, ale nemám na vybranou. Vlastně doopravdy nepotřebuji vědět, jaké zvíře bylo zabito, ale boj s neznámým nepřítelem je vždycky t잚í. Ovšem tenhle obřad by měl zajistit, aby to nebohé zvíře přestalo být poutáno s Metus Tenebrae a rituál se zrušil.

Sam se postavil na nohy a dal se do předčítání.

"Hoc vita phantasma exhibeo in iter requies et absolvero eam catena quos est prohibet recurro in localisatio ubi dominot sincerus omnipotentis universum earum spiritus ...."

Před vyslovením posledního slova textu cvakl zapalovačem a zapálil inuitský ochranný symbol, který vytvořil z borovicových větviček a umístil do středu kruhu, namalovaného na kameni křídou.

"... peractio."

Nemohl si pomoci a napůl úst ještě dodal. "Amen."

Poodstoupil a vyčkával, až se objeví znamení, které mu potvrdí, že zrušení rituálu bylo úspěšné.

Nemusel čekat dlouho. Celou oblohu kromě měsíce zčistajasna zakryly mraky a vzduch během okamžiku ztěžknul a zhoustnul. Po teplé vlně se mohutnost proudění vzduchu začala zvětšovat a prudce se ochladilo.

Sam si zapnul mikinu až ke krku, přitáhl si ruce k tělu a zamračil se. Něco bylo špatně.

"Ne, takhle by to nemělo probíhat, bouře a ochlazení jsou jedny z hlavních znamení vyvolávání duchů, ale já jsem přeci vyvolávací rituál nepoužil. Co se děje?"

Přikrčil se a snažil se srovnat si myšlenky, zjistit, co mohl udělat špatně, ale a svůj postup při provedení obřadu posuzoval z jakékoliv strany, nemohl si vybavit žádnou věc, kterou by nepozorností mohl provést nesprávně.

Vzteky kopl do chomáče hustého mech rostoucího na zemi a zadrkotal zuby. Vichr profukoval jeho oblečením a na zapnuté zipy a utěsněné rukávy nebral vůbec žádné ohledy.

Do kruhu před ním udeřil blesk. Ozvalo se zachrastění a sprška ohořelých zbytků dřeva proletěla vzduchem a nesená větrem se rozptýlila do okolí. Několik drobných úlomků dopadlo na Samovo tělo, odrazilo se a pokračovalo na cestě neznámem. Mladý lovec vytáhl zpoza pasu pistoli. Zem pod jeho nohama se zatřásla a ze středu kruhu začalo vystupovat nazelenalé světlo. Zelená se brzy změnila na rudou, která se začala formovat do tvaru postavy.

Sam chvíli fascinovaně přihlížel, ale když si uvědomil, s čím má tu čest se setkat a vlna poznání projela jeho pamětí, mel co dělat, aby neztuhl na místě.

"To ne. Nic z tohohle není pravda. Nemohl jsem přece být ... . Jak jsem mohl být tak hloupý?!" Jak to, že se mi nedošlo, že všechno souvisí se vším. Přechytračil nás ... přechytračil mě."

Lovec sledoval průhlednou postavu, která se k němu pomalu přibližovala. Její dlouhé vlasy jako by si větru nevšímaly a zůstávaly nehybně viset splývající kolem těla. Vrásčitý muž si upravil medvědí kůži zakrývající mu hruď a pravou rukou uchopil talisman visící na jeho krku.

"Proč jsem před začátkem obřadu vyloučil možnost, že bych mohl zaříkat ducha člověka? Odemknul jsem zámek a vypustil bestii. Z toho, co bývalo neškodným přízrakem, jsem vytvořil nebezpečnou stvůru. Co démon započal, já jsem dokončil. Dokonalý plán. Bez lidské pomoci by hodného ducha odpočívajícího věčným spánkem nikdy nemohl ovládat způsobem, jakým bude moci nyní. Cesty nebe a pekla se překřížily nejhorším možným způsobem a já zlu pomohl získat převahu."

"Co s tím vším jen může mít společného Dean?"

Postava se stále přibližovala a donutila Sama udělat několik kroků vzad. Vytěsnil z hlavy všechny své dosavadní myšlenky a soustředil se jen na jedinou věc.

"Musím vymyslet, jak z toho ven a zachránit ho. Musí existovat způsob, vždycky existuje. Přijdu na něj."

Ozvalo se zachrčení a Sam sebou nervózně škubl. Přízrak pootevřel bezkrevná ústa a zašeptal neznámá slova do větru. Přikročil k muži před sebou a uchopil ho za paži.

"Samuel. Odpus mi, Samuel."

Při duchově dotyku lovcem proběhla elektrická vlna, která ochromila jeho smysly. Vyškubl se z bolestivého sevření a mimoděk ustoupil. Poslední krok udělal do prázdna.

Před očima se mu zatmělo. Snažil se nabýt ztracenou rovnováhu, ale druhou nohou zavadil o kořen divoce rostoucího keře a váha horní poloviny těla ho nemilosrdně táhla do propasti pod ním. Duchapřítomně vymrštil obě ruce a poslepu tápal po nějakém záchytném bodu, po možnosti záchrany, avšak jeho třesoucí se prsty uchopily pouze hrstku bezedné tmy. Chtěl vykřiknout, ale hlas se mu zadrhl v hrdle. Odevzdaně zavel oči a připravoval se na nevyhnutelný náraz.

* * * *

Přízrak s posmutnělým výrazem a slzou stékající mu po bezbarvém obličeji sledoval scénu před sebou.

"Odpus mi, Samuel. Odpus mi hříchy, které budou spáchány na tvém bratrovi."

Tři blesky udeřily do kruhu a rozštíply tvrdý povrch, na kterém by naznačen. Postava nešastného šamana zmizela.

* * * *

Tři světelné záblesky ozářily místnost s plápolajícími ohni.

Démon donutil Deana, aby mu pohlédl do očí a sladce zanotoval: "Už není způsob, jak uniknout. Mladý Einstein si zřejmě dvě a dvě dohromady nedal, protože právě dokončil poslední součást rituálu. Jestli je tohle to nejlepší, čeho jsou Winchesterové schopni, můžu říct jen – Ach, jak jen mi mohlo trvat tak dlouho, než jsem se vám dostal na kobylku? Vždy převézt vás bylo až ostudně jednoduché. Asi víc štěstí než rozumu, že, Deane? Dříve bych si troufal věřit, že přesně tato slova pasují na tebe, ale už si nejsem tak jistý. Myslím, že malý Sammy ukázal, že je z absolutně stejného těsta."

Dean se na něj nenávistně podíval, plivl mu do tváře a ucedil skrze zaaté zuby: "Nech Sama na pokoji. Neopovažuj se brát jeho jméno do té tvojí démonické držky."

"Bojovník a ochránce až do konce. Ó, jak hodno obdivu." zatrylkoval démon a přiložil si ukazováček k ústům. Teď buď, prosím, ticho, tenhle moment by si chtěl vychutnat."

"Winchester nakrčil podezřívavě obočí. "Jaký moment?"

"Sleduj."

Dean pozoroval, jak se zdánlivě z ničeho začíná vedle podstavce, na kterém ležel, rýsovat postava ohraničená zeleným a následně červeným světlem. Okamžitě ji poznal.

Postava člověka, který zemřel v roce 1897. Datum, které s bratrem vyloučili, protože si mysleli, že nehledají lidskou bytost, ale medvěda.

Tak jednoduché. Náčelník přece vládl určitou mírou magie a tu mohl získat právě díky medvědům. S každým zabitým zvířetem se jeho magická moc zvyšovala a dávala mu možnost plně porozumět chodu přírody. Svým způsobem byl vlastně víc zvířaty, která nechal obětovat, než člověkem.

Démon přistoupil k přízraku starého muže a zeptal se: Co se stalo s lovcem?"

Šaman neodpověděl a místo toho sklopil pohled k zemi.

"Ano!" zařval žlutooký věznitel vítězoslavně. Otočil se k Deanovi, který se strachem v očích sledoval jednání obou mužů, a nahodil výraz předstíraného smutku.

"Jak se zdá, je na světě zase o jednoho Winchestera méně."

V tu chvíli se hráz pocitů, které se v Deanovi mlely, protrhla a vedrala se ven. Lovec sebou začal házet jako šílený a zoufale se snažil uvolnit ruce ze řetězů. Bolest v noze byla zapomenuta. Nenávist k bestii nacházející se před ním mu dodávala nadlidskou sílu a kroužky řetězů zanaříkaly, jak se kov natahoval a kroutil. Nahromaděná energie zaútočila na pouta ještě jednou, ale i přes nezměrné vynaložené úsilí nedokázala okovy přetrhnout.

Dean zmučeně vykřikl: "Ty stvůro, zkurvysyne!"

Ještě jednou napnul tělo a snažil se nevnímat bodání v pravé noze. Nakonec položil hlavu na hladký kámen a přesto, že se bránil, z jeho očí vytryskly slzy zármutku.

Na démonově tváři se objevil výraz nefalšované radosti. "Ano. Přesně tohle je moment, který jsem si chtěl vychutnat."


Poznámka autora:
Po delší úvaze jsem se rozhodla, že do povídky přeci jen přidám kousek latinského textu. Soustředila jsem se pouze na význam slov, nikoli přesnou gramaticko podobu, jak by měla latinská věta skutečně vypadat.

Překlad: Tento život přízraku přivádím na cestu odpočinku a zprošuji ho pout, která mu brání vrátit se na místo, kde vládne pravý všemohoucí světa duchů.
Dokonáno.

Povídku napsala: Samabel

 
 
ďťż
Stav překladu AMW.cz
(Supernatural S15E07):
Příští epizoda
Partneři 4news.cz