ďťż
SLEDUJTE NÁŠ FACEBOOK
VysĂ­lĂĄnĂ­
Čtvrtek 20:00
N/A
Anketa

 

 

Metus Tenebrae

-tma s sebou přináší strach-

9.část

Složil hlavu ke straně. Bojoval s pocitem marnosti, ale nakonec se rozhodl nebránit se. Neměl šanci zadržet vodopád krokodýlích slz, které mu stékaly po obličeji. Nemyslel si, že něco na světě ho přinutí brečet takovým způsobem. Nesměl brečet.

Vzpomněl si na nekonečné probdělé noci, kdy jako čtyřletý plakal do polštáře a snažil se zjistit, proč ho matka opustila. Pokaždé, když zavřel oči, zjevoval se mu před očima muž se zlýma žlutě zářícíma očima, který se divoce smál. Vysmíval se mu, že nedokázal přivolat pomoc, že nezabránil smrti nejmilovanější bytosti a přivolal neštěstí na své okolí. Vybavil se mu otcův obviňující pohled, kterým na něj hleděl, zatímco před ním klečel, a zoufale se ho snažil přimět, aby promluvil. Den co den, celé tři týdny, od matčiny smrti před ním John sedával, brával ho do náruče, kolébal ho a prosil ho, aby řekl aspoň jediné slovo, chtěl se přesvědčit, že je v pořádku. Po celou dobu, kdy John potřeboval útěchu od svého syna, aby mu ji stejnou měrou mohl vrátit, on hleděl do prázdna a byl zticha. Mlčel, poněvadž se bál tátovi přiznat, že maminka zemřela, protože se zbaběle schoval do kouta a nevyužil tak možnost záchrany.

Když uplynul další týden, poprvé se odvážil promluvit, ale otec přestal mít zájem. Začal se chovat, jako by se nic zlého nestalo a Dean se od něj žádného hřejivého objetí nedočkal.

V té chvíli si uvědomil, že nic horšího se mu už stát nemůže, že už se nikdy nebude cítit hůř, než ve chvíli, kdy mu jeho vlastní otec, muž, ke kterému vzhlížel, odepřel svou náruč a začal všechnu svou péči věnovat Samovi. Tehdy se zapřísahal, že na světě není nic tak hrozného, co by si zasloužilo jeho slzy.

Ale žlutooký démon mu ukázal, jak moc se mýlil. Noční můra z jeho dětství neskončila, každý rok jeho života se vykrmovala nejčernějšími myšlenkami, bolestí a strachy. Nacpávala se jak vyhladovělá šelma, která se po několika dnech, kdy nepozřela ani sousto, vrhla na bezbranné jehňátko a lačně se zakusoval do jeho krku. Nebylo kam utéct, byl v pasti. Sam byl mrtvý. Osoba, která si jako jediná zasloužila Deanovy slzy, zmizela.

Už se slzám nebránil vůbec. Vítal je. Potřeboval je. Zasloužil si je. Opět své blízké zklamal. Oči ho pálily, tváře měl jako z rohoviny.

Kapka slané vody se mu skoulela po líci a osamoceně dopadla na kámen pod ním. Byla poslední. Na další už neměl sílu. Ohně hořící kolem něj vlhkost v jeho očích pohlcovaly příliš rychle. Všude bylo horko. Cítil, jak mu popraskané rty začaly slabě krvácet. Bez přemýšlení pohlédl před sebe a spatřil démona, který s labužnickým výrazem sledoval každý viditelný záchvěv jeho emocí.

Dean sevřel ruce v pěsti a sykl: "Můžeš si se mnou dělat, co chceš, můžeš mě zabít, ale nikdy se ti nevzdám. Tu podělanou sílu ode mě nedostaneš."

Démon nakrčil obočí a klidným hlasem oponoval: "Myslím, že určitým způsobem už ses mi vzdal, mladý muži."

"Trhni si."

Nepřítel se k Deanovi otočil zády a přiblížil se k šamanovi, který po celou dobu zamyšleně svíral průsvitnými prsty amulet, který mu visel na krku, a dění kolem si nevšímal.

"Jsi připraven?" zeptal se démon.

Přízrak se zachvěl a uvolnil sevření kolem náhrdelníku. "Ano."

"Budeš schopen zvládnout celý proces?"

Šaman šilhavě zamrkal.

"Odpověz mi!" přikázala postava.

Tentokrát přišlo váhavé zamrkání. "Nevím. Vše je nejasné."

"Však to zjistíme." Rozhodl démon, naklonil se k bezbarvé tváři a zašeptal: "Musíš mi pomoct najít cestu." Potom poodešel ke stěně a pohodlně se o ni opřel.

Kývl na šamana a přikázal: "Začni."

Dean se zhluboka nadechl, aby si dodal odvahy. Celá jeho rodina kvůli němu zemřela a on nehodlal dopustit, aby jejich obě přišla nazmar. Jestli měl někdy prokázat svou oddanost, teď přišla správná chvíle.

Přízrak tiše minul plápolající ohně a vkročil do kruhu, aby zaujal místo po Deanově pravici. Vztáhl před sebe pravou ruku a chtěl ji položit lovci na břicho.

Mladý lovec zbledl, pohlédl do nešastné tváře, která se nad ním čněla, a zaprosil: "Nedělej to. Vím, že nechceš. Neprolévej další krev. Bojuj s ním. Nemůžeme ho nechat vyhrát, nesmíme si nic takového dovolit. Copak chceš, aby tě mohl ovládat navždy? Aby tě duchové tvých předků nenáviděli? Vzepři se. Dokážeš to."

Šamanovy rysy změkly. "Celý život, který jsem prožil, jsem se vzpíral. Porušil jsem zákony přírody a stále za své činy platím. Nemohu dál odporovat."

"Prosím."

"Odpus mi, chlapče." Hlesl přízrak a položil pravou ruku na lovcovu zraněnou nohu.

Dean zatnul zuby, aby nevykřikl. Průhledná postava si volnou rukou sundala amulet z krku a přiložila ho k čelu mladého muže.

Deanovi před očima vybuchla smrš třpytivých jisker. Kdyby měl možnost, pohnul by se, ale šaman přidržoval jeho třesoucí se tělo na místě a odmítal sevření povolit. Oslepila ho bílá záře, která se jako ostrá dokonale nabroušená čepel, zabodla do jeho lebky.

* * * *

Do útulně zařízené místnosti s dětskými hračkami, rozmístěnými v poličkách, pronikaly paprsky matného měsíčního světla. Malé blonďaté stvoření poklidně spalo na měkké matraci, obličej zabořený do polštáře, na kterém bylo namalováno mnoho drobných smějících se andělíčků.

Deanovi byl pokoj povědomý. Váhavě udělal několik kroků ke spícímu človíčkovi a pokusil se zahlédnout jeho tvář. Uslyšel slabé cvaknutí. Otočil se za zvukem otevírajících se dveří a při pohledu na ženskou postavu vcházející do místnosti se mu zrychlil tep a jeho nohy zamrzly na místě.

"Mami!" vyjekl nevěřícně.

Mary zavřela dveře stejně tiše, jako je otevřela a přistoupila k postýlce. Pohladila dítě po vlasech a zašeptala: "Deane, zlatíčko, vzbuď se."

"Mami!" opakoval Dean a klekl si před ní, aby ji mohl obejmout, ale jeho ruce prošly skrze postavu a sevřely pouze vzduch.

Světlovlasý muž se nezmohl na slovo a znovu se podíval na dítě ležící v posteli. Musel to být on sám. Na nejistých nohách doklopýtal ke druhé straně postele a nevěřícně sledoval obraz své minulosti.

Díval se na minulost? Nepamatoval se.

"Vzbuď se, Deane. Maminka ti potřebuje něco říct."

Přikrývka se zavlnila, dítě se přetočilo na druhý bok a zazívalo. "Mami?"

"Ano, jsem to já." odpověděla Mary laskavě. "Vstaň a obleč se, prosím."

"Proč? Ještě je tma." zamumlal malý Dean téměř neslyšně.

"Já vím, broučku, a mrzí mě, že jsem tě musela vzbudit, ale potřebuji, abys šel se mnou."

"Připravili jste mi s tátou stezku odvahy?"

Mary přelétl po tváři stín. Váhavě kývla hlavou na znamení souhlasu. "Něco takového, ale tatínek s námi nepojede."

"Proč ne?"

Znovu zaváhala a tentokrát si dala s odpovědí načas. "Kdo by potom hlídal Sammyho? Je ještě moc maličký a nemůže zůstat sám bez dozoru."

"Ale vždy už mu za dva týdny bude půl roku. Nemohl by vzít Sammyho a jet společně s námi?"

"Nemohl. Tahle stezka odvahy je připravená jen pro tebe."

"Ale nebudu se moc bát, že ne?"

"Určitě ne, po celou dobu tě budu držet za ruku."

Čtyřletý kluk přemýšlivě nakrčil obočí. Nakonec vrhl na maminku rozzářený pohled. "tak dobře, ale až se vrátíme, půjdeme za tátou a za Sammym a řekneme jim, jak moc jsem byl statečný."

Mary složila hlavu do dlaní.

"Mami?" vypískl malý Dean rozrušeně.

"To nic, Deane, já jen … moc mě mrzí, že tě musím zklamat, ale ani tatínkovi, ani Samovi o tvojí stezce odvahy říct nemůžeme."

"Proč ne?"

Dlouhovlasá žena si setřela slzy z tváří a zvedla se z postele. "Teď se, prosím, obleč."

"Proč?" zeptal se chlapec znovu a odmítal ze sebe shodit přikrývku.

"Obleč se." zopakovala Mary a odešla z pokoje.

Malý kluk seděl zaraženě na posteli. Mlčky uchopil polštář s andělíčky a přitisknul si ho těsně k hrudi.

"Andělé na mě dávají pozor, andělé mě stráží, andělé mi pomáhají." šeptal si pro sebe do ticha.

Starší Dean s tíživým pocitem sledoval své mladší já a aniž si uvědomil, co dělá, pokusil se dotknout vzpomínkové postavy, aby ji nějak utěšil. Než však stačil dostatečně natáhnout ruku, čepel se mu znovu zaryla do hlavy a jeho vědomí se opět rozplynulo v bílém jiskřivém světle.

* * * *

Seděl na koberci a sledoval matku, jak drží svého čtyřletého syna za ruce. Rozhlédl se kolem sebe, ale nedokázal si vybavit žádný záblesk vzpomínky, která by mu potvrdila, že toho místo někdy v minulosti navštívil.

Chlapcovy oči byly doširoka otevřené a plné překvapeného údivu.

Mary šeptala do tmy latinská slova. Když skončila, nezapálená svíčka, která bez povšimnutí spočívala na malém dřevěném stolku blízko dveří, zablikala slabým nazlátlým světlem a znovu zhasla.

Malý Dean si ničeho nevšiml, ale Mary se na místo, kde svíčka stála, dívala soustředěně od chvíle, kdy začala se zaříkáváním. Jakmile svíčka zajiskřila, lehce se pousmála a objala svého syna. "Už je dobře. Můžeme jít domů."

Chlapec vypadal zmateně. Zamračil se a vzdorovitě překřížil ruce.

"Ale tohle nebyla žádná stezka odvahy!"

Maryin stisk ještě zesílil. "Věř mi, Deane, pro maminku to stezka odvahy byla."

Dospělý Winchester se díval na scénu, odehrávající se před ním, a natáhl toužebně ruku, aby se dotknul matčiny paže, avšak bílá oslepující mlha se vrátila.

* * * *

Přízrak tiskl levou rukou amulet na lovcovo rozpálené čelo a druhou rukou se snažil přidržovat tělo zmítající se v křečích na místě.

Šamanův obličej byl stažený v bezvýznamnou masku, bez jakéhokoliv výrazu citu. Zaslechl přibližující se kroky a zamračil se. Mladému muži, který ležel na podstavci, lhal. Pokoušel se odporovat, vzpíral se poutu, které ho nutilo prokazovat démonovi poslušnost, ale jeho vědomosti, ani zkušenosti s magií za dávno prožitého života nemohl využit. Zbývalo mu jen modlit se, čekat na zázračnou spásu a oddalovat splnění příkazů tyrana co nejdéle.

Znovu si vybavil okamžik, kdy se zjevil v motelu a přinutil Samuela vystřelit na bratra. V hlavě se mu neustále ozývala démonova slova: "Střel ho do blízkosti srdce."

Ale on nemohl. Nechtěl. Avšak síla rituálního svazku mu nedovolovala vytratit se z místnosti dříve, než zmáčkne spouš a kulka se nezaryje do živé tkáně. Vedl tedy cizincovu ruku, ve které svíral zbraň, a střela s lehkostí našla své místo v těle Winchestera.

A Samuel … Samuel byl jeho jediná naděje. Věděl, že on jediný by mohl zachránit svého sourozence. Pouto mezi nimi bylo velice silné. Cítil jej, když je oba poprvé spatřil. Uvolnil pravou ruku a posunul ji blíže k Deanovu kolenu, protože se mu nohy začaly silně třást.

Šamanův obličej se zbrázdil hlubokými vráskami. Udržovat Deana v neustálé bolesti představovalo jediný způsob, jak získat čas. Soustředil své síly na prohlížení lovcových vzpomínek, ale dával si velký pozor, aby do nich nakukoval pouze okrajově, protože kdyby nahlédl hlouběji a natrefil na správnou cestu, pouto rituálu by mu už nedovolovalo zastavit se a nutilo by ho dokončit úkol. Nebyl si jistý, proč stále bojuje a snaží se získat čas, když bylo jasné, že záchrana není možná. Jeho pocity mu však napovídaly, že by se ještě neměl vzdávat.

* * * *

Ležel na zahradě obehnané záhony, které byly plné barevných rozkvetlých květin. Několik metrů od něj seděla pod stromem čtyřčlenná rodina a užívala si slunečného dne.

Mary zrovna podávala svému manželovi a synovi talíře s báječně vypadající bábovkou. Malý Sammy nerušeně pochrupával v kolébce schované ve stínu stromu.

John se na svou ženu podíval láskyplným pohledem a vděčně se zakousl do pocukrovaného zákusku.

"Mmm, je úžasná. Moc se ti povedla." zamumlal s plnými ústy.

Mary se zasmála. "Jsem ráda, že ti chutná. Nᚠposlední letošní piknik musí být přece perfektní. Škoda, že se brzy tak prudce ochladí, vždy je teprve polovina září."

"Pravda. Na další úžasnou bábovku budu totiž muset čekat až do jara." Zamračil se John.

Když ale Mary nakrčila zvědavě obočí, jeho rysy změkly a on šibalsky zamrkal.

"No, vlastně mě napadá spousta jiných úžasných věcí, které dokážou bábovku s přehledem trumfnout a zpříjemnit mi tak zimní období."

Dlouhovlasá žena se začervenala. "Johne Winchestere, ty si nějak fandíš." a natáhla se, aby mohla manželovi políbit tvář.

Její pohled spočinul na malém Deanovi, který soustředěně zíral před sebe a jídla na talíři se ani nedotkl.

"Deane, copak je? Proč nejíš?"

Její syn neodpověděl.

"Deane?" zvolal John opatrně a podíval se směrem, kterým se ubíral pohled blonďatého chlapce.

Víčka dítěte se zatřepotala. Podíval se na svůj talíř a zamumlal: "Za stromem jsem viděl nějakého pána."

"Za jakým stromem?"

"Blízko Sammyho."

John se podíval ke stromu, ale někoho neviděl.

"Deane, nacházíme se uprostřed zahrady, kdyby tady nějaký pán byl, viděli bychom ho přicházet."

"Když myslíš, tati."

Přemýšlivě se zakousl do bábovky, a když dokousal, váhavě se zeptal: "Mami, tati, může mít člověk žluté oči?"

Starší Dean si stačil ještě všimnout, jak matčina tvář nezdravě zpopelavěla a potom byl zasažen další zdrcující ranou čepele.

* * * *

Probralo ho kvílení větru. Pomalu otevřel oči a pak několikrát vířivě zamrkal, aby zabránil opětovnému pohroužení se do spánku. Zaostřil pohled a okamžitě si uvědomil, že krajina před ním není v takové poloze, v jaké by se měla nacházet. Došlo mu proč. Ležel na zemi, celou tvář vtisklou do mechu a jehličí, s rukama složenýma podél těla a zkroucenýma nohama.

Vyplivl hlínu, která se mu dostala do pusy, a pokusil se pohnout hlavou. Sykl bolestí.

Váhavě zkusil rozhýbat prsty na obou rukou. Když se dostavila očekávaná odezva, pokračoval s celou paží a potom soustředil své snažení na nohy. Z prohlídky usoudil, že nic zlomeného nemá. Přiložil si levou ruku k hlavě a nahmátl poměrně hlubokou sečnou ránu. Pomalu se začal zvedat. Posadil se a pohlédl vzhůru.

Stál před ním - kus skály, ze které spadl. Nakrucoval se v mlhavém měsíčním oparu a nastavoval svůj kluzký povrch noční obloze.

Před očima mu tancovaly útržky událostí posledních několika dnů. Stále si prohmatával hlavu a přitom se rozhlížel kolem sebe. Zjistil, že se nachází na jakési vyvýšené plošině, která se zřejmě musela nacházet na druhé straně skály, a odhadoval, že výška jeho pádu se rovnala necelým třem metrům.

Sam si oddechl. "Zřejmě jsem se jen praštil do hlavy."

Postavil se na nohy. Celé jeho tělo křičelo: "Musím najít Deana."

Jeho odhodlání bylo přehlušeno svíravým pocitem v břiše. Ohlašoval, že něco je špatně.

Teprve nyní pohlédl na své ruce. Naprázdno polkl. Obě byly čisté a beze stopy krve – což by nepovažoval za špatné znamení, i když ho to překvapilo, mnohem horší bylo, že skrze ně mohl vidět.

"Co se …" zajíkl se a po zádech mu přeběhl mráz.

Zapomněl na zranění na hlavě a rozběhl se po plošině jako šílený. Po několika krocích se zastavil a přiložil průhledné dlaně k ústům otevřeným ohromením dokořán. Na zemi leželo natažené tělo tmavovlasého muže. Jeho rysy okamžitě poznal. Tělo patřilo Samu Winchesterovi. Patřilo jemu.

V omámení se posadil na tvrdou zem a ovinul ruce kolem skrčených nohou. V šoku zíral do prázdna.

"Ach ne." zakňučel. Na žádnou další reakci se nezmohl.

Povídku napsala: Samabel

 
 
ďťż
Stav překladu AMW.cz
(Supernatural S15E07):
Příští epizoda
Partneři 4news.cz